pondělí 11. dubna 2016

Církev osvěžující

Chtěla jsem napsat o tom, že česká katolická církev má nové webové stránky a moc povedené.
Na ty staré jsem moc často nechodila, ale když jsem si otevřela nový web, byla jsem velmi příjemně překvapená. Spousta informací, aktualit, odkazů, myslím, že si tam každý najde něco zajímavého pro sebe. Takže nový web se podařil.
A z mého pohledu se toho daří více.

Církev, do níž jsem vstupovala víceméně z toho důvodu, že jsem chtěla být pokřtěná, což se bez církve tak úplně neobejde, vidím nyní v mnohem lepším světle než dříve.
Když občas čtu nenávistné výlevy o zkostnatělé, zastaralé organizaci, klišé jako vystřižená ze školení mladých komsomolců, už se tím ani  nezabývám. Ti lidé netuší, o čem mluví. Jen ať si své názory nechají, naštěstí mne nemusí zajímat. Já znám církev jinou.

Církev je z hlediska všeho, nač si vzpomeneme, vyjma Boha a vesmíru, věčná. Je starší než kterákoliv jiná instituce, než kterýkoliv stát, politický útvar nebo společenství lidí. Prošla staletími, nebo spíše už tisíciletími, je zde odnepaměti a bude tady nadále. Jako opravdová skála a záchytný bod. Který ovšem překvapivě dobře obstojí v dnešním světě.
Vím, že to bude znít zvláštně, ale dnešní církev pokládám za nesmírně osvěžující instituci. V současné hodnotové dezorientaci je skvělé vědět, že někde je svět ještě v pořádku.

Církev pomáhá, neohrnuje nos nad slabými a nemocnými, nepohrdá chudými a bezbrannými. Když budete mít potíže, velmi pravděpodobně se ve farnosti najde nějaká pomoc. Manželství se pokládá za svátost a dítě za dar. Nikdo nečeká, že budete dokonalí, nikdo se nesměje, že v šestnácti nemáte kluka, nikdo na vás nehledí křivě, když máte pět dětí a málo peněz, nikdy se žena nedočká odsudku, že "to přece mohla dát pryč". V kostele se neřeší výše platu, trendy oblečení, destinace dovolené, model automobilu nebo chytrost telefonu. To všechno je tak nedůležité.
Je mi v takovém světě dobře.

Když jenom uvážím, kolik problémů, které mají ostatní, já nemám! Svět je náročný, ale já nemusím zobat antidepresiva, chodit k psychologům (kdybych se ocitla u nějakého, vůbec bych nevěděla, jaký problém mu mám předložit, protože mne žádný nenapadá), obíhat kartářky a nechávat si rovnat čakry, nebo hledat klid ve východních meditacích. Nemusím se ani upínat k přehnané racionalitě a pak se vztekat, že to nefunguje a ti zabedněnci kolem mne jsou pořád strašně iracionální.
Kdepak. Vím kam patřím, odkud a kam jdu a nevlaju ve větru jako nějaké pápěří.
Je to tak skvělé a církvi na tom musím přiznat značný podíl.

Dnešní církev je podle mne také nedoceněným spojencem pro všechny lidi, kteří cítí, že jim ve světě něco chybí. Pro ty, kteří žijí v atomizovaných rodinách, neznají své sousedy, nevidí smysl ve své práci, nedůvěřují svým politikům a mají často oprávněný pocit, že svět nezajímají nebo naopak že svět nezajímá je.

Chci ještě poznamenat, že za těch sedm let, kdy chodím do kostela velmi pravidelně, i za roky předtím, kdy jsem kostel navštěvovala příležitostně, jsem nikdy neslyšela kázání namířené proti něčemu vnějšímu. Mám sice trošku zkreslený vzorek, protože navštěvuji dost často mši pro rodiny s dětmi, kde je kázání uzpůsobeno nejmladším posluchačům, ale střídám to i s bohoslužbami pro dospělé. A mohu zodpovědně prohlásit, že žádné štvaní proti čemukoliv jsem v kostele nikdy neslyšela. Nikdy tam nezazněl hlas proti politickým odpůrcům církve nebo dokonce restitucí, proti našim homosexuálním spoluobčanům, proti zastáncům umělého oplodnění, nikdy nebyla hlásána nenávist vůči muslimům nebo vyznavačům jiných náboženství, nic takového. Kázání v dnešních kostelech tak, jak je znám já, se soustředí výhradně na duchovní otázky, na osobní cestu víry a spásy, na následování Krista, prožívání jednotlivých období liturgického roku, poznávání smyslu Písma svatého, vnitřní život křesťana, jeho vztah k Bohu, k bližním, k sobě samému.
Ostatně, každý se o tom může přesvědčit v nejbližším kostele.

Je mi v katolické církvi opravdu dobře.
Děkuji Bohu za to, že ji máme.


31 komentářů:

  1. Nemám nic proti církvi, a neplivu na ní. Ani následující řádky nejsou pliváním na církev. A mohl by váš článek být trošičku méně baronsko prášilovský.

    *

    „Církev je z hlediska všeho, nač si vzpomeneme, vyjma Boha a vesmíru, věčná. Je starší než kterákoliv jiná instituce, než kterýkoliv stát, politický útvar nebo společenství lidí.“

    To jste se trochu nechala unést ne?

    Společenství, státy a národy, stejně jako společenství lidí – tu byla tisíce let před jakoukoli církví.

    *

    „Prošla staletími, nebo spíše už tisíciletími, je zde odnepaměti a bude tady nadále.“

    Od nepaměti tu církev rozhodně nebyla. A to, jestli tu bude nadále a jak dlouho ví jenom bůh.

    *

    Miloslav Ponkrác

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že kontext je zřejmý: ze všech státních útvarů a institucionalizovaných lidských společenství je církev bezkonkurenčně nejstarší.
      A dvěma tisícům let už podle mého sluší zkratka "odnepaměti".

      Vymazat
    2. Vyvolený národ je starší :)

      Vymazat
    3. A ani to odnepaměti nesedí, protože Církev tu je proto, že víme kde má počátek: Ve vyvolení učedníků, při ukřižování a vzkříšení Kristově, což je velmi historická událost a o letnicích.

      Naopak, tuto událost si MÁME pamatovat, a tak si ji připomínáme při lámání chleba na Jeho památku.

      A z hlediska Bible je od nepaměti jen Bůh, Ježíš Kristus (dříve nežli byl Abrahám, já jsem - odkaz na tetragram) a Duch svatý (co se vznášel nad vodami na počátku).

      Všechno ostatní je z biblického pohledu historie. Adam, Enoch, Noe, Šém, Abrahám, Izák, Jákob-Izrael, Mojžíš, Jozue, David, Šalomoun, králové, zajetí, ... Ježíš.

      Vymazat
    4. Milá paní Christabel, dovoluji si upozornit na dva státy prokazatelně starší (kontinuálně existující) než naše Církev: Čína a Japonsko. V Japonsku je navíc starší i vládnoucí dynastie.
      Milan

      Vymazat
    5. No tak spor o tomto řečnickém obratu jsem zde opravdu nečekala:-)

      Ad "odnepaměti"
      Tento výraz jsem použila ve významu, že neexistuje žádný náš dohledatelný předek, který by zažil dobu, kdy církev neexistovala.
      Je zřejmé, že existují historické prameny z doby před Kristem, to je jasné, ale individuální lidská paměť, byť ji vztáhneme na rodovou linii, na naše předky, tak daleko nemůže sahat. I kdybychom šli po rodokmenu zpětně až kdovíkam, nikdy jej nedohledáme do doby předcírkevní.

      Podobné je to s různými státními útvary, o kterých máme informace.

      Milane,
      četla jsem si onehdá v Dějinách Japonska, ale myslím, že jsem přeskočila začátek, to mám z toho:-)

      Vymazat
    6. Myslím, že za tím rozdílem vnímání je i vnímání mne jako protestanta:

      Rozumím, že pro katolíka je církev teď a tady (bojující, nesená papežem, biskupy, kněžími a lidem podle pořádků ŘKC velmi skutečným zobrazením Kristova těla.

      Protestantismus se namísto toho daleko více obrací k prvotní církvi (jak ji rozumí a jak ji vnímá zachycenou v Písmu), a k Písmu samému, čili polovinou hlavy žije v Římské říši a dříve.

      Církev teď a tady je pro něj nějaké konkrétní společentsví (sbor) s omezeným množstvím lidí, kde se snaží naplňovat Velké poslání (jít ke všem národům a zvěstovat Krista) + dějiny, kde církev mizí většině protestantů ve 4. století a zjevuje se v reformaci :) .

      Všeobecnou Církev, jakožto Kristovo tělo, pak chápe nikoli jako organizaci na zemi, ale jako obecné společenství svatých (=křesťanů) všech denominací. (Ale často s nevysloveným důrazem, že ta moje má větší poznání pravdy :( .)

      Proto pro protestanta jsou vlastně apoštolové skoro současníci, protože k nám promlouvají v nejvíce čtené knize a navíc s inspirovanou autoritou...

      Vymazat
    7. Karle,
      nevím, jestli Vám rozumím.
      Pod církví rozumím instituci, která se rozpíná přes věky, od tehdy až po dnešek.

      Vymazat
    8. „Tento výraz jsem použila ve významu, že neexistuje žádný náš dohledatelný předek, který by zažil dobu, kdy církev neexistovala.“

      Nicméně „paměť“ není dohledatelnost osoby, ale informace. Od „nepaměti“ – se netýká osoby.

      Tento váš článek chápu, patří do sorty článků a vyjádření, kterým říkám „zamilované“, a který má s pravdou pramálo společného, spíše se jedná o růžové brýle a milostné přehánění.

      Tedy harlekýnský článek. Tak ho beru, a proto do něho neryji už dále. Nicméně pravda v takových článcích se obvykle blíží nule a obvykle spíše povídají o vnitřním stavu autora(ky).

      Miloslav Ponkrác

      Vymazat
    9. Karle, zajimave, vzdy jsem se povazoval za rimskeho katolika a ted koukam, ze to mozna budu muset prehodnotit :)

      Ja osobne oddeluji cirkev a Cirkev. Cirkev s malym 'c' je spolecenstvi lidi, "sbor" o kterem jste psal. Tedy lidskou instituci, ktera se v dobovych intencich snazi naplnovat Bozi slovo. Je celkem nasnade, ze tato cirkev se v case meni, pulsuje, ostatne kdyby se nemenila, byla by mrtva...

      A pak je tu Cirkev, tajemne Telo Kristovo, jehoz jsme vsichni udy a kde uz nezalezi na prislusenstvi k te ktere denominaci, ostatne ani na prislusenstvi jako takovem. Toto je, jak jste pekne napsal, spolecensti svatych - mineno ovsem v novozakonnim smyslu, vsech "vyvolenych", i.e. tech, kteri uverili...

      A souhlaim s Chris, ze ty dva tisice let, uz si 'zasluhuji' ono oznaceni "od nepameti"... :-)

      Vymazat
    10. Pánové Karle Pátý a Táto tuleňů, potřebuje snad Bůh církev? Nepotřebuje. Kdo potřebuje církev? No přece my, lidé. Proto ji Kristus založil. A založil jen jednu.
      Milan

      Vymazat
    11. Milane, v tomto prece nejsme ve pri (dusledne, s mezerou, prosim pekne! :), Buh prece nepotrebuje nic, vystacil by si sam se sebou - ostatne, de facto jsou tri, tak uz by se nejak "zabavili" ;-)))

      Vymazat
    12. Pane Ponkráci,
      já to tady nevedu jen pro faktografické články a kritiku soudních rozhodnutí. Mám to zde i pro radost, takže někdy si nějaký takový článek napíšu. Nemám ambice, aby vše mělo informační hodnotu. Myslím, že čtenáři to takto vnímají a nevadí to.

      Vymazat
  2. Krásné vyznání. Ovšem záleží na konkrétních lidech ve farnosti.
    I obecně se s tím pravděpodobně může ztotožnit člověk, který žije ve šťastném manželství nebo šťastném celibátu. Ale například homosexuálové nebo rozvedení se v katolické církvi setkají se značnými osobními nároky, pro ně už to taková procházka růžovým sadem není.
    Mimochodem, několikrát jsem již slyšel ideologicky zaměřená kázání namířená konkrétně proti komunistům nebo na podporu té jediné správné strany, která má křesťanství v názvu.
    Pepe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pepe,
      máte pravdu, že ta určitá spokojenost pramení ve více zdrojích, jsem si toho vědoma.
      (Manžel je garantem mé životní stability, o tom vůbec nepochybuji.)

      Souhlasím, že lidé tíhnoucí k chování, které je z hlediska církve závadné, to mají v církvi mnohem těžší. Ale oni to mají těžší i mimo církev, řekla bych...

      Já jsem nikdy kázání zaměřené konkrétně na nějakou politickou stranu neslyšela, dokonce ani před volbami ne, i pastýřské listy, které se občas čtou, mi v tomto ohledu přijdou značně zdrženlivé. No ale že by člověk měl uvažovat při volbách, jaké hodnoty vlastně volí, k tomu asi není třeba žádné kázání ani list.

      Vymazat
  3. Chris, díky.

    Opět musím jen napsat, že to vnímám velmi podobně.

    Jsem vděčná za církev. Za církev jako společenství, za církev jako instituci i za Církev, která je Tělem Kristovým, která není ohraničená tímto (viditelným) světem.

    Přemýšlím, jak se rozepsat, abych se nerozepsala moc :-). Čím jsem starší, tím víc vnímám onu mystiku, na které Ježíš církev postavil. Na nedokonalém Petrovi, který ho zapřel, utekl (což je velmi lidské a pochopitelné) a který mu na přímou otázku Miluješ mě?, byl schopný říct jen "Mám tě rád!" (Mmch tuto neděli, když se text Janovy 21. kapitoly četl, měl náš kněz vynikající kázání, vycházející z úvah Benedikta XVI., o tom, že bychom se měli zamyslet nad otázkami, které Ježíš klade. V řeckém textu se pracuje s významy "plná láska" - agape a její "lidská" podoba filia, v češtině vyjádřené "miluješ mě", "mám tě rád". Je velmi útěšné slyšet, že "ve finále" se Ježíš spokojí s oním "ty víš Pane, že tě mám rád", když je to naše maxima.)

    Jsme nedokonalí a přiznat si to je stejně pokorné jako pyšné, protože Bůh nás v té nedokonalosti respektuje a vychází nám vztříc a dokonce nás vtahuje do svého života (Trojice). Což ale neznamená, že můžeme s klidem nechat své hřivny zakopány :-). Taková je i církev.

    Pořád vidím analogie v rodině a jejím vnímání. I ona má své pozemské nedokonalosti, ale jako princip je jedinečná.

    Čistě lidsky můžu také vydat svědectví o naprosto mizivém procentu "špatných kněží". Je však otázka, jestli se někdo stává špatným jen proto, že nevyhovuje mým parametrům :-).

    Jsem ráda v církvi, je to bárka na rozbouřeném Tiberiatském jezeře, která čeká, až se v poslední chvíli zjeví Kristus, ale i tak je lepší čekat v ní, než se topit ve vlnách...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekl bych to tak, že zatímco já Církev potřebuji, mne Církev nepotřebuje. Přesto pro mne Církev dělá více než já pro ni.
      Milan

      Vymazat
    2. Maky,
      to ses rozepsala hezky, takhle bych to vyjádřit neuměla.
      Díky!

      Milane,
      to sice můžeme říci, ale na druhou stranu, církev také potřebuje nějaké lidi, vždyť my jsme ta církev. Takže je myslím i ona ráda, že nás má.

      Mimochodem, chystám se na tu velkou slávu 30.dubna do P.

      Vymazat
    3. Já žel nebudu moci, ale vzhledem k osobě biskupa Radkovského i jeho nástupce (s jehož bráchou teologem, filosofem a matematikem jsem zřejmě studoval na MFF UK a možná se i potkával na olympiádách - a kdoví jestli ne na akcích mých řk přátel - už si moc nepamatuju kdo všechno tam byl) i vzhledem k vynikajícímu vztahu tamního sboru a pastora KS s biskupstvím, tak bych tam byl strašně rád.

      Vymazat
    4. Jo a díky za krásné svědectví o církvi, abych v tom zápalu pro diskusi nezapomněl...

      Vymazat
    5. K láskám: Velmi doporučuji knihu kř. teologa a filosofa C.S.Lewise Čtyři lásky, kde se právě zabývá velmi pěkně tím rozlišením náklonnosti, erosu, filie a agapé, ještě s vnitřním strukturováním.

      Vymazat
    6. Děkuji za pochvalu i doporučení.
      Od C.S.Lewise mám v oblibě Rady zkušeného ďábla.

      Vymazat
    7. Milane - cirkev, jak psala Chris, vas potrebuje, a to do te miry, aby nezustala mrtva, aby "pulsovala", jak jsem psal o neco vyse.

      Oproti tomu Cirkev vas ani tak nepotrebuje, jako chce. Chce, ve smyslu sebedarovani...

      Vymazat
    8. Minule jsem byl v pořadatelské službě, tentokrát se možná ani nezúčastním, neb snacha má v těch dnech v plánu udělat mne podruhé dědečkem... ♥
      Milan

      Vymazat
    9. Milane,
      to jsou dobré zprávy:-)
      Přeju, ať vše dobře dopadne.

      Z té akce mám trochu obavy, tedy z té logistiky, jak se tam dostaneme, předpokládám, že tam bude hlava na hlavě. No, nějak to dopadne.

      Omlouvám se, že jsem minulý týden nereagovala, manžel byl pryč a práce nad hlavu, tak jsem nestíhala.

      Vymazat
  4. K tomu asi nelze dodat nez "Amen!"

    OdpovědětVymazat
  5. A není to málo?
    Z napsaného mi trochu vyplývá, že (tato) církev reagovala na celou svou pohnutou a nejednoznačnou historii víceméně uzavřením se do sebe, zaměřením se na a pro své členy (jak lze ostatně chápat i charitu). Jistě je to lepší, než např. praxe křižáckých válek. Ale mně by v tom chybělo i jasné postavení se za obecnou pravdu a na stranu dobra, proti zlu. Na stranu člověka. Já vlastně také reaguji na vnější svět, který se, dle mého názoru, vyvíjí nedobrým směrem, uzavřením se do sebe, soustředěním se na vlastní rodinu a nejbližší přátele. Jenomže já de facto nic nemohu ovlivnit, významnějším angažováním se bych jenom ještě víc ničil sám sebe a poškozoval své nejbližší. Jenomže katolická církev je významná instituce, nikoli bez vlivu. Je hezké umývat nohy nějakým čmoudům, je hezké navštívit Arménii a opatrně odsoudit např. historickou genocidu, ale co když ta genocida stále trvá? Jakože trvá. A neprotivení se zlu je chyba. Dle mého názoru.
    Tamten

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tedy vůbec nesouhlasím s tím, že církev se uzavřela do sebe. Tak to podle mne není. A ani církevní charita přece není vyhrazena jen pro členy církve, tak to opravdu chápat nelze.

      Jasné postavení se na stranu dobra je vidět v řadě počinů, naposledy například v pražském Pochodu pro život.

      Myslím, že s církví je to podobné jako s vírou, stejně jako Bůh se nikomu nenutí, ale přijímá každého, tak i církev může nabízet svá řešení, ale těžko je může někomu vnucovat. To by nebylo správné.
      A samozřejmě, v dnešním světě existuje nadmíru věcí, které člověka odvádí od duchovních záležitostí, tak to je. Je těžké rozpoznávat...

      Vymazat
    2. Ja nevim, skoly nemam, ale prijde mi, ze lide rvou, kdyz cirkev kona (napr. usty CBK kritizuje to ci ono), lidem se nelibi, kdyz cirkev naopak nekona (jinymi slovy se nevmesuje) - to je tak trochu oxymoron, ne? Jak z toho ven?

      Ja si take nemyslim, ze by se cirkev uzavirala pred svetem, naopak mam, alespon z nasi farnosti, zkusenost pomerne velke otevrenosti - byt, pochopitelne, neni zcela bezbreha...

      Je jasne - a spousta psychologickych a sociologickych experimentu to dokazala, ze clovek tihne predevsim k podobne smyslejicim ("svuj k svemu"), tim se ale prece nestava uzavrenym...

      Vymazat
    3. Vidím to podobně, často si nelze vybrat: když církev něco dělá, zaujme nějaké stanovisko, tak je to špatně, a když nedělá nic, tak taky.
      Jsou ovšem lidé, kterým bude chování církve vadit vždycky, prostě proto, že je to církev. A nenapadne je, že ta "zlá církev" není nic jiného než společenství lidí, stejných jako ti, které potkávají denně na ulici.

      Vymazat