pondělí 16. května 2016

Dvacet let po maturitě

Na sraz se mi nechtělo.

Byli jsme na střední škole opravdu dobrá parta. Myslím, že jsme se nějak dokázali vzájemně respektovat takoví, jací jsme. Měli jsme se zkrátka rádi. Mnoho z nás se vzájemně stýká i nyní, dvacet let po maturitě. Ale přece jen, od té doby se staly i věci smutné nebo dokonce tragické, což se do vztahů v této skupině chtě nechtě promítlo. A tak se mi na sraz příliš nechtělo.

Sešlo se nás hodně, chybělo jen několik málo spolužáků. Ráda jsem všechny viděla, ráda jsem si s bývalými spolužáky i učiteli popovídala. Zdržela jsem se až do konce, domů jsem přišla dlouho po půlnoci. Ale stejně mi z toho srazu zůstal rozpačitý pocit.

Přemýšlela jsem, čím to je.

Člověk by si přál, aby nám ta někdejší bezstarostnost vydržela. Jenomže ona nevydržela, nemohla vydržet. Dvacet let po maturitě nás samozřejmě dostihly i neúspěchy a selhání. A já mám ty lidi ráda, nás mám ráda, a proto mne neúspěchy a selhání mrzí.

V těch rozhovorech jsem sama sebe slyšela, jak mluvím o nepodstatných věcech, jen abych nemusela hovořit o tom podstatném.
Nechci před bezdětnými mluvit o dětech.
Nechci před rozvedenými mluvit o fungujícím manželství.
Nechci před těmi, kdo musí přistupovat na různé složité kompromisy, mluvit o tom, že já nic takového (momentálně) řešit nemusím.
Snad jen o práci bych mohla hovořit bez takových zábran, protože v mých očích probíhá "kariéra" maloměstské advokátky tak, že jsem si ve 22 letech sedla na židli za stůl a když vše půjde hladce, tak z té židle v sedmdesáti letech vstanu a to bude vše. Není to tedy žádná kariéra v pravém slova smyslu. Jenomže i na to mohou být velmi různé názory.

Zkrátka, nechci naše životy rozebírat. Stejně jako bych nechtěla jíst před někým, kdo má hlad, aniž se s ním mohu rozdělit.

"Mám z toho srazu pořád takový divný pocit," přemítala jsem nazítří doma před manželem.
"Vždyť ses dobře bavila, ne?"
"No ano, bavila jsem se, ale stejně, něco mi na tom vadí... jako bychom se pořád měli porovnávat. A to nemám ráda a nechci to. Proč se vůbec pořádají srazy po dvaceti letech?", neopouštěla mne rozladěnost.
"Srazy po dvaceti letech se pořádají právě proto, aby se lidi porovnávali," odpověděl mi manžel, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

Překvapeně jsem se zastavila.
Škoda, že mi to neřekl předtím.

20 komentářů:

  1. Srazy po dvaceti i více letech se nepořádají proto, aby se lidé porovnávali, ale aby se setkali a zavzpomínali společně na to dobré, co si pamatují, a připomněli si navzájem to, co třeba někdo z nich zapomenul. A také aby se ujistili, že jsou pořád kamarádi, bez ohledu na to, jak komu ten život šel.
    Protože opravdoví kamarádi jsou jen ti kamarádi, které jsme měli v době, kdy jsme ještě všichni měli nahé prdele.
    Ti noví kamarádi jsou kamarádi našich funkcí, našeho postavení, našich možností a vlivu a peněz... Ale kamarádi z dětství a mládí jsou kamarádi našeho "já".
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      ano, tak to bylo, že jsme se chtěli sejít, bylo to fajn, cítila jsem se tam dobře, ještě před pěti lety jsem z toho měla jen pozitivní pocity. Ale co se začalo kolečko rozvodů, už se tam tak dobře necítím.
      Právě proto, že mám ty lidi pořád ráda, tak nechci slyšet o těch horších stránkách života.
      Ale pořád vnímám, že s lidmi, se kterými jsme si byli blízcí tehdy, to trvá, i když už se nevídáme.

      Vymazat
    2. Plačte s plačícími a veselte se s veselými a uděláte tím velmi mnoho dobrého, aniž by Vás za tuto dobrotu kdo nesnášel a pomlouval. ☺
      Milan

      Vymazat
    3. Milane,
      já moc neřeším, jestli mne někdo nesnáší či pomlouvá.
      Ono je to možná taky tím, že těch dramat mám dost z práce.
      A pak nastupuje taky ten efekt, že někdo prostě řekne "hm, rozvod", ale já si bohužel za tím umím představit, co to třeba znamená, vidím ty naše spisy, a tak to neberu jenom tak, že tak jde prostě život.

      Vymazat
  2. Mám osobně štěstí, protože z naší někdejší třídy to nikdo nikam moc daleko nedotáhl. Jsme všichni takoví životní ztroskotanci – řadoví pracovníci v běžných povoláních, popř. nepříliš úspěšní OSVČ. Všichni máme nějakým způsobem máslo na hlavě, paradoxně to přispívá k příjemné atmosféře našich setkání. Politických názorů jsme různých, ale kupodivu ani to nás nijak nerozděluje. Jen jednou jsme ale mezi námi přivítali naše 2 emigranty, a hned jsme se pohádali jako psi :-)
    Voloďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právěže já v kategorii "kdo to kam dotáhl" uvažovat moc neumím. Nejradši bych nás viděla takové, jako tehdy, jenomže některé věci mi ten obraz kazí.
      Nějak si moc neumím představit, že bychom se pohádali o politice, to si myslím, že moc nehrozí.

      Vymazat
  3. Sraz po 20 letech si živě pamatuji, v tom nejlepším mě odvolali domů kojit nejml. dítě...ale ještě jsem stačila zodpovědět dotazy typu :proč mám 3 dítě, zda-li jsem stále vdaná za R atd.Naštěstí už nekolovaly fotky typu já a Cheopsova pyramida nebo já a můj bazen,sraz po 30 letech byl zcela jiný, klidné, vyrovnané povídání o dětech, o zahrádce, o rodičích. Trochu jsme zestárli a snad i zmoudřeli.
    Dita

    OdpovědětVymazat
  4. PS:poslední sraz po vysoké škole skončil debatou a hádkou o politice a náš milý poslanec,kolega byl vyhozen ve 4 ráno oknem/přízemí/.
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito,
      my jsme moc nezestárli, alespoň nám to tak rozhodně nepřipadá:-)
      Ale spíše než hádky je to také klidné povídání, to ano.

      Vymazat
  5. Poslední sraz po VŠ jsme měli loni a další bude letos. První jsme měli po 5, pak 10 a 15 letech. To jsme usoudili, že stárneme a pět let je moc. Tak jsme se setkali po dvou letech, což se dále plánovalo, na konci večera již bylo domluveno za rok :-). Dorazli spolužáci originální Poláci, odstěhovaní spolužáci z Itálie, USA, Švýcarska, , Švédska..Praví Slováci, kteří najíždějí do češtiny (studovali přece z českých učebnic a pražský pacient neví, co je pažerák..). Často s rodinami na celý víkend, děti se chodí ukázat. Jako "Pražská frakce" se setkáváme každý měsíc. A rozhodně tam máme i úmrtí, drogy, neúspěchy, zpřeházené partnery,hnusné rozvody, hodně bohaté, hodně úspěšné i řadové, nebohaté doktory. Fotky nekolují, pobíháme s mobily a ukazujeme si je :-)Politika - senátora ODS máme taky a nic :-).Na zeď půlku večera jede video z promoce, což slouží jako hlavní obveselovací prvek.
    Čím to? Asi jsme fakt jiný vzorek populace - doktorská sekta :-)
    Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      to je pěkné.
      Sraz z VŠ jsme měli myslím jen po pěti letech. Tak si nějak neumím představit, jak by to vypadalo dnes, po patnácti letech.
      Tedy, nás bylo hodně, možná nějaký sraz, třeba částečný, proběhl, jen jsem se o tom nedozvěděla, to je také možné. Snad se na ty srazy v budoucnu zase naladím.

      Vymazat
  6. Ale připouštím, že ten sraz se mi prostě netrefil do nálady.
    Celý minulý týden jsem měla pro mne dost netypickou špatnou náladu, byla jsem rozladěná, práce mi nešla, nic se mi nechtělo, manžel byl více pryč než jindy a já jsem prostě nebyla v pohodě. A tak se to asi promítlo i do toho srazu, že jsem nebyla nastavená na takovou akci. Možná, kdyby to bylo jindy, v jiný týden, tak to je úplně v pohodě a ani se tady o tom nezmíním, protože by nebylo o čem.

    OdpovědětVymazat
  7. Já to mám trochu jinak, protože někteří spolužáci se varu konce komunismu společně obrátili ke křesťanství, takže s nimi jsem měl těsnější vazby. Dokonce velmi blízká kamarádka z gymplu (v mých očích kdysi i víc) se časem stala kamarádkou mé ženy z maminkovského společenství a občas nás v pozici "rodinné přítelkyně" navštěvuje - a máme si všichni moc co říci.

    Jiní spolužáci ještě se mnou dále studovali třeba na matfyzu, takže jsme se vídali o pár let déle. S jinými se potkávám v IT sektoru.

    A další rozjeli každoroční setkání tatínků s dětmi (dnes již často pubertálními) a ač nepatřím k jádru, tak ob dva-tři roky se vidíme. Čili svoje boje vídáme průběžně.

    Za velký vklad našeho bývalého třídního (evangelíka, skauta, pacifisty, který nás se svým přesvědčením neváhal seznamovat i přes režim, ač byl jen o pár let starší), vidím úctu k rodině a závazku a vysvětlení lásky jako služby a oběti. Počet rozvodů ve třídě je tak výrazně menší, než v ČR...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naše maturity těsně před revolucí 1989 se vybral do filmu Největší přání 2 skvěl7 dokumentarista Jan Špáta. (Poslední klapky pak Špáta natáčel cestou z Albertova na Vyšehrad 17.11.1989.)

      Úryvek filmu

      Vymazat
    2. Karle,
      to jste měli dobrého učitele.
      My jsme se taky dlouho vídali mimo srazy, na různých rodinných setkáních, někteří v tom pokračují, ale z naší strany to teď utichlo. Je to i otázka času, máme několik spřátelených rodin (mimo tuto skupinu), se kterými se chceme vídat, hodně času trávíme se širší rodinou, prarodiči a sourozenci, udržujeme tradici rodinných oslav, takže pak nás někdo někam pozve a my prostě nemůžeme, protože máme jeden víkend za druhým plný a už není, kam to nacpat.

      Vymazat
  8. Se základkou jsem na srazu nebyl, ale s průmkou jezdím. Byli jsme klučičí třída (horníci, tak co čekat, že?) všichni jsme dnes na tom nějak stejně, těch pár "extremistů" na sraz nejezdí. Vím, že se někdo rozved, Mireček je v lochu, ale jinak tyhle věci moc neřešíme, spíš vzpomínáme na školní zážitky, na holky, občas z někoho vypadne nějaké přiznání (Tu Marušku sem ti odved já), za který by tehdá dostal do huby, ale dnes se tomu smějeme. Pozdě v noci to většinou skouzne do nějaké nostalgie, třeba že ten kantor, o kterým sme si mysleli, že je vůl, měl vlastně pravdu. Ale nikdo do deprese neupadá:-)
    Nejlepší byl sraz s programem. Šli jsme do podzemí, pak do muzea (pracovní tábor Vojna), mezitím oběd, pak véča, procházka po Příbrami... Bylo to moc fajn a rád na to vzpomínám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mimochodem ta návštěva Vojny je tak slný zážitek, že to překryje všechny emoce, který můžou na srazu přijít...

      Vymazat
    2. Sejre,
      jak jsme psala, do špatné nálady jsem asi neupadla díky srazu, ale už předtím, prostě se mi to nějak netrefilo do vhodného rozpoložení.
      Ale ta Vojna, to je zajímavý tip, tam bychom se mohli podívat, najdu si to, díky.

      Vymazat
  9. Děkujeme, Christabel, že jste nám konečně prozradila, kolik je vám let.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale já se tím přece vůbec netajím:-)
      Viz např. zde:
      http://panirtenka.blogspot.cz/2015/07/dve-zeny-na-ceste.html

      Vymazat