úterý 31. května 2016

Náš člověk na Marsu

Zase jsem se dívala na film, což v poslední době dělám nějak často, takže nějaký film vidím snad každý měsíc. Tentokrát to byl hollywoodský trhák Marťan s Mattem Damonem v hlavní roli.

Film z blízké budoucnosti vypráví příběh člena průzkumné mise na Marsu. Posádka dočasné výzkumné stanice se musí z důvodu blížící se bouře urychleně evakuovat a v domnění, že jejich kolega Mark je mrtev, odletí bez něj. Mark ale přežil a teď má problém. Země je daleko, potravin omezené množství, komunikace nemožná a on je na to všechno sám.

Kromě válečných filmů nemám ráda ani filmy, v nichž někdo osaměle vlaje vesmírem a musí být zachraňován. Děsí mne to, děsí mne ty nekonečné pustiny a hloubky, ta prázdnota. Ale Marťana jsem vzala na milost, protože film je natočen svižně a vtipně a celý je pojímán jako jedna velká oslava vědy. Člověk, který si vezme na pomoc vědu, toho zvládne mnohem více, než bychom čekali. A to jsem jako vědecký fanoušek samozřejmě musela ocenit.
Také se mi líbil systém, kterým Mark postupuje: řeší úkoly v logickém pořadí, postupně, jeden za druhým, neřekne si hned na začátku "odtud se nemůžu dostat, tak je všechno jedno". Mark nejprve vymyslí způsob zajištění obživy, potom zkouší navázat komunikaci se Zemí a pak teprve začne "myslet ve velkém" a hledat možnosti, jak se dostat na jinou část planety, kde má za pár let přistát další mise. (To mne zvlášť oslovilo, neboť jde o přesný opak mého způsobu práce, kdy řeším vše chaoticky, najednou, napřeskáčku a v nelogickém pořadí; pak se sama divím, jak se v tom chaosu podařilo vše udělat a většinou i správně zařadit tam, kam to patří.)
Film obsahuje ovšem i lehkou úlitbu aktuálním politickým zájmům: mezinárodní spolupráce – nikoliv s EU, ale s Čínou!  je přímo vzorná. A vtipně je pojaté i zakomponování médií do děje: přímé přenosy z NASA napjatě sledované snad celou pozemskou populací, včetně skutečného reportéra CNN.

Film mne přinutil vyhledat v naší knihovně výpravnou publikaci o Marsu, která však byla vydána koncem minulého století po misi Mars Pathfinder, a je tudíž zastaralá, protože patnáct let znamená ve výzkumu této planety celé století.
Co naopak zůstává konstantní, je neurčitá naděje, že na Mars poletí lidé asi tak za dvacet let, kterážto předpověď se  jak jsem nedávno četla v jednom výstižném článku – nemění už od 70. let. Prostě stále se předpovídá, že "za dvacet let bychom mohli přistát na Marsu", a je jedno, jestli se píše rok 1980 nebo 2016.

Realita je ovšem taková, že na Mars nepoletíme ani hned. Namísto, aby se různé technické a jiné problémy řešily, objevují se další, naposledy jsem například četla, jak se pokusným myším ve vesmíru mění játra, což by nejspíš ohrožovalo i lidské cestovatele na dlouhodobých misích. V současné době zkrátka nedisponujeme technologiemi, kterými by mohla být taková cesta uskutečněna bez nadměrných rizik.
Mimochodem, film Marťan dobře ukazuje proč. Protože různých nepředvídatelností se může stát tolik, že nakonec každý dojde k závěru, že mise na Mars je pro lidskou posádku příliš nebezpečná. A dnes už to není jako v 60. a 70. letech, kdy se létalo na Měsíc a žilo se všeobecně nebezpečněji. Dnes jsme otázkou bezpečnosti posedlí a na nemožnosti zajistit bezpečnost posádky musí všechny úvahy o přistání lidí na Marsu nutně ztroskotat.
Takže si můžeme klidně říkat, že za dvacet let budeme na Marsu, ale musíme si být vědomi, že si totéž budeme říkat i po dalších dvaceti letech. Nevím, jestli je to až taková škoda, protože poměrně rozsáhlé zprávy z Marsu nám dodávají různá robotická vozítka, která se tam čas od času vysílají.

A kromě toho, na Mars se můžeme dívat odsud. Na noční obloze nádherně září.


Žádné komentáře:

Okomentovat