středa 11. května 2016

Obhájkyně ex offo VII.

Teorie dělí trestné činy na přečiny a zločiny, ale já upřednostňuji jinou kategorizaci.

První, co se z hlediska obhájce nabízí, je dělení na věci vazební a nevazební.
Vazební jsou samozřejmě otravnější, na porady s obviněným a různé úkony přípravného řízení se musí jezdit do vazební věznice a to rozhodně není nic, co by si člověk chtěl střihnout místo nedělní procházky. Já ovšem do vazby jezdím nejraději o víkendu, protože to tam nikdo není a čekání (při návštěvě vazební věznice se neustále na něco čeká) se neprotahuje nad únosnou míru.
Vazební věci také hrozí vyšším trestem než kdyby stejná kauza probíhala bez vazebního stíhání obviněného. To je dáno čistě psychologickým efektem: když obžalovaného přivedou do soudní síně z vazby s pouty na rukou, tak se přímo nabízí, aby jej soud rozsudkem poslal zpět. Zatímco obviněnému, který se dostaví ze svého svobodného života (a třeba je dosud bezúhonný), se nepodmíněný trest uděluje trošku hůř, řekla bych.

Pak tu máme dělení na obhajoby převzaté na plnou moc a obhajoby ex offo. Bude to zní asi zvláštně, ale ex offo dělám mnohem raději. Jednak mám pocit, že ustanovení klienti si mne nevybrali, nejspíš nejsou nároční, a proto je mohu jen příjemně překvapit, a pak absentuje prvek jakéhosi "výběru" klienta. Prostě na mne přijde řada v seznamu, soud mi o tom pošle papír a je to. A toto nepřebírání mi paradoxně velmi vyhovuje. Navíc odpadá jednání o podmínkách obhajoby, odměně a podobně, vše se řídí zákonnými standardy a já se můžu soustředit na věc samotnou.
Obhajoby na plnou moc beru naopak dost nerada a úzkostlivě dbám na to, aby šlo o kauzy, které mohu časově a kapacitně bez problémů zvládnout, protože mé rodinné závazky by se s obhajobou v nějakém velmi komplikovaném případě slučovaly jen těžko. Takže pokud jde o neustanovené obhajoby, beru je jen jako výjimku; většinou se nechám přemluvit od někoho známého, řeším případ, který nemůže z důvodu kolize dělat kolega, jde o naprosto nekomplikovanou kauzu a podobně. A i tak jsem vždycky ráda, když to mám za sebou.

Další zajímavé dělení je na obhajoby mladistvých a dospělých. V zásadě by měla být trestným činům mladistvých věnována velká pozornost a péče, ale naše legislativa svádí k opaku. Trestání mladistvých je nastavené tak, že s výjimkou nejzávažnějších skutků mladistvému v podstatě nic nehrozí. Většina takových kauz se proto chtě nechtě jeví z hlediska obhajoby jako banalita, i když by tomu tak být nemělo. Do případů mladistvých vstupují rodiče, jsou tu také různé procesní zvláštnosti, jako například vyloučení veřejnosti, ale celkově vnímám tyto kauzy jako mnohem snazší práci než obhajobu dospělých.

Pro mne významným je rovněž dělení na věci doznané a nedoznané. Postoj obžalovaného k obžalobě, resp. postoj obviněného k usnesení o zahájení trestního stíhání, je velmi důležitou okolností a tím prvním, co si zjišťuji. Od tohoto postoje se odvíjí taktika obhajoby, průběh řízení, někdy také různé možnosti, jak řízení ukončit, od tohoto postoje se odvíjí v podstatě všechno. Já sama jsem velmi zdrženlivá, pokud jde o různá doporučování klientům ohledně doznání. Držím se zásady, že pokud se někdo chce ke skutkům, jež jsou mu kladeny za vinu, doznat, nerozmlouvám mu to, jen jej upozorním  na důsledky takového postupu. Stejně tak pokud se někdo doznat nechce, rozhodně jej nenutím, byť by procesní situace vypadala tak, že doznáním nelze nic ztratit.

Našlo by se jistě spousta jiných možných rozdělení, například obhajoby se zkráceným a standardním přípravným řízením, obhajoby mužů a (mnohem méně časté) obhajoby žen, obhajoby trestných činů nedbalostních a úmyslných, obhajoby, kde na protistraně vystupuje jen státní zástupce, a obhajoby, kdy se do řízení plete i zmocněnec poškozených, obhajoby, kde je více stíhaných a tedy i více obhájců, nebo naopak kauzy, kde na to je člověk sám, což mám raději. Máme obhajoby skutků s čistě majetkovou škodou a skutků se škodou na zdraví, což je obvykle psychicky náročnější, zejména když jde o závažné újmy, kterými se soud musí podrobně zabývat. Tyto kategorizace pro mne ale nejsou nijak významné. Nehledím také na zákonné rozčlenění podle výše trestní sazby, kterou je obviněný ohrožen; to má pro mne význam pouze procesní, tedy jaký soud a v jakém obsazení bude ve věci rozhodovat, jaký trest je ve hře, zda zákon umožňuje odklon a podobně.
Neexistuje pro mne dělení na případy, kdy to "obviněný asi udělal" a kdy "je asi nevinný". Takové rozlišování by pro mne bylo nepřijatelné, stejně jako například dělení na obviněné, kteří jsou mi sympatičtí, a ty, kteří nikoliv.  Jen minimálně řeším, za kterou práci dostanu zaplaceno více a za kterou méně.

Když se nad tím zamyslím, je pro mne opravdu důležité jen jediné hledisko, podle nějž dělím případy na dva různé typy. A to si nechám na příště.

2 komentáře:

  1. A tak to má být. ☺
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. Na blogu Paragraphos byl dnes zveřejněn rozsudek soudu I. stupně v kauze Kramný. Zběžně jsem to projela a bohužel, můj dojem z řízení se dost potvrdil. Smutné.

    OdpovědětVymazat