středa 8. června 2016

Obhájkyně ex offo VIII.

Minule jsem popisovala tři hlavní profesionální aktéry hlavního líčení. Tím ale není výčet osob v jednací síni ani zdaleka vyčerpán.

Neprávníci se u hlavního líčení vyskytují v několika úlohách, z nichž některé jsou velmi nevděčné a jiné sice neutrální, ale nepříliš příjemné. Nevděčnými jsou zejména role obžalovaného a poškozeného. O poškozeném se tentokrát zmiňovat nebudu, zájemce o problematiku poškozených, resp. v užším smyslu obětí trestných činů, mohu odkázat na bohatou literaturu z oboru viktimologie. Obžalovaný je ústřední osobou celého toho divadla, ale ani jemu se dnes nebudu blíže věnovat.

Do jednací síně často chodí jako veřejnost příbuzní a přátelé obžalovaného. Jde o smutné sebetýrání, zvláště v případě rodičů, je ale pochopitelné, že v některých případech chtějí být hlavnímu líčení přítomni. Kromě poskytnutí určitého vědomí podpory má taková účast význam například ve vazebních věcech, při nichž konání hlavního líčení poskytuje příbuzným obžalovaného další příležitost k setkání s ním, které lze jinak uskutečnit pouze v zákonem předpokládaných termínech.
Specifickou kapitolou je potom účast příbuzenstva u obžalovaných romského původu, kteří často přichází ve značném počtu; někdy to připomíná účast Hujerových na třídní schůzce ve známém filmu Marečku, podejte mi pero!

Z řad laické veřejnosti se do jednací síně dostavují na předvolání také svědci, kteří jsou podle toho, o čem mají vyprávět, dvojího druhu. Jednak svědci očití, kteří na vlastní oči viděli inkriminovaný děj, a potom jiné osoby, které mají soudu k věci co sdělit. Svědci v našich jednacích síních, navzdory tomu, že křivá výpověď je trestným činem, lžou poměrně často. Vzhledem k tomu, že z těch, kteří nelžou záměrně, jich podstatná část nemluví pravdu bezděčně, z důvodů tkvících v nedostatečnosti lidské paměti, je otázkou, zda by soudy měly z výpovědí svědků vycházet v té míře, v jaké z nich vycházejí.

Zvláštním druhem osoby, která přináší soudu nějaký důkaz, je znalec. Znalec může být přibrán orgány činnými v trestním řízení, případně i obstarán obhajobou. Sepíše znalecký posudek, v němž odpoví na položené otázky. Soud nebo některá ze stran, často ta strana, které se závěry znaleckého posudku nelíbí - a vždycky se nelíbí minimálně jedné straně - znalce nechá předvolat. Předvolaný znalec ovšem neudělá nic jiného, než že zopakuje to, co napsal do posudku; pochopitelně lze stěží očekávat, že znalec popře sám sebe a zpochybní své vlastní závěry. Znalec také může laikům v soudní síni (tj. laikům v jeho znaleckém oboru, nikoliv laikům v právu) vysvětlit některé odborné otázky, které z posudku vyvstaly, upřesnit svá zjištění, objasnit význam některých odborných termínů, blíže popsat metody, které při zpracování posudku použil, a podobně. Výslech znalce klade na obhajobu poměrně vysoké nároky; obhájce často tahá za kratší konec provazu, protože obvykle není v oboru, v němž se posudek podává, odborníkem, ale přesto musí klást odborné otázky. Výslech znalce např. z oboru stavebnictví je pro obhájkyni, která nikdy nepostavila nic většího než domeček z Lega, opravdovou lahůdkou. Ale i v takových situacích si právník musí umět poradit.

Z dalších profesionálních osob zde máme ještě zapisovatelku (zapisovatele - muže jsem u soudu nikdy neviděla), jejíž úloha se postupem času a techniky oslabuje, protože hlavní líčení by mělo být nahráváno. Pokud nahráváno není, zapisovatelka píše podle diktátu předsedy senátu. To je tradiční slabina protokolů z jednání, neboť výpovědi svědků se tímto způsobem do protokolu promítají parafrázované, nikoliv doslovně; na obhajobě potom je, aby možným zkreslením v neprospěch obžalovaného předešla námitkou proti protokolaci, případně návrhem na její doplnění.
Dále se v jednací síni, kde se projednává vazební věc, vyskytují členové eskorty, která vazebně stíhaného obžalovaného přivede, odvede a mezitím střeží. S příslušníky eskorty obvykle soucítím, protože mi jejich povolání připadá nevděčné, nedoceněné a dosti nudné. Doprovázet spoutané lidi po chodbách sem a tam, sedět nebo stát vedle nich v soudní síni a přihlížet zhusta zdlouhavým jednáním, to vskutku není záviděníhodná práce. Eskorta se navíc nedočká ocenění svých úspěchů, protože o ní slyšíme jen v případě, kdy jim vězeň uteče.

Potom je zde ještě přísedící, ve starší terminologii soudce z lidu, což je osoba sice nominálně důležitá, neboť je stejně rovnocenným členem senátu jako soudce z povolání, v praxi ovšem smutně zůstávající v pozadí. Přísedící nejsou přítomni u všech hlavních líčení, protože řízení o přečinech probíhá před samosoudcem. Já osobně nechápu, proč toto reziduum časů minulých nebylo už dávno zrušeno. Ale náš trestní proces na přísedících z nepochopitelných důvodů stále lpí, takže se tito mlčenliví přihlížející při hlavních líčeních stále vyskytují.

To by bylo z běžných účastníků asi vše.
Jak z popisu vyplývá, neexistuje žádný důvod, proč by měl někdo stát o pobyt v soudní síni při hlavním líčení.

14 komentářů:

  1. Paní advokátka má jistě bohatou zkušenost, proto by mě zajímalo, jak je obvyklé, aby se v řadách veřejnosti vyskytovali lidé, kteří nemají žádný vztah k účastníkům řízení, ale prostě je soudní přelíčení zajímá. Tahle sorta mi ve výčtu laiků chybí.
    Pak mi ve výčtu chybí třeba novináři, a to nejen v mediálně atraktivních kauzách. Bývalo dobrým zvykem, že tam brali náměty pro pravidelné soudničky. Nevím, jak moc ten druh novinářského řemesla žije nebo upadá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, vím o tom, že tyhle dvě skupiny tam nejsou.

      Veřejnost bez vztahu k účastníkům řízení se v okresních kauzách vyskytuje podle mých zkušeností minimálně.
      Občas tam jde nějaký právnický učeň na náslech, výjimečně se jdou podívat studenti střední školy (osobně se mi to ale myslím nestalo). Ale že by tam šel někdo jen tak z plezíru, to se vůbec nestává. Proto jsem to do výčtu ani nezahrnula.

      Ad novináři: já se s nimi setkávám naštěstí málo a skutečně jde o kauzy nějakým způsobem významnější. Naposledy v případě dopravní nehody s velmi závažnými následky, o které informoval místní tisk v době, kdy k ní došlo, a novináři si pak sledovali i rozhodnutí o vině. Tam jsem ale zastupovala poškozeného. Novinářský zájem byl na úrovni krajské mutace celostátních novin.
      Jinak na okrese je to celkem výjimečné, redaktoři místního týdeníku na takové ty běžné, typické kauzy nechodí. Takže jsem je z toho také vynechala.

      (Přiznávám, tohle je starší pozapomenutý text, který měl být publikován už dávno, ale nějak tady zapadl. Mám zajímavější náměty, jenomže to v těchto dnech nestíhám napsat.)

      Vymazat
    2. Mimochodem, o těch organizovaných návštěvách střední školy u soudu jsem se zrovna nedávno bavila s jednou místní učitelkou - že je docela těžké vytipovat, aby to bylo hlavní líčení pro studenty zajímavé a přínosné, aby trvalo přiměřenou dobu, aby se dalo začlenit do vyučování.
      Navíc, když nyní jsou hlavní líčení proti mladistvým, která by mohla být zrovna pro studenty vhodná, nepřístupná veřejnosti.

      Vymazat
    3. Nejedná-li se o mediálně známý případ, pak je zájem veřejnosti často minimální či spíše žádný. V minulosti jsem navštívil z pouhé zvědavosti některá soudní přelíčení, která se konala u nejmenovaného okresního soudu. Výrazným a pravděpodobně jediným poznatkem bylo zjištění, že mé názory v oblasti práva jsou poněkud naivní.

      Jan K.

      Vymazat
    4. To koresponduje s mými zkušenostmi.
      Stalo se, že se jako veřejnost šel podívat třeba kamarád svědka nebo někdo takový, ale že by se šel dívat někdo jen tak, to se opravdu nestává.
      Dokonce i poškození po svém výslechu, když jim soudce řekne, že mohou jít, ale mohou samozřejmě zůstat v soudní síni, většinou kvapně odcházejí, tedy pokud jde o takové ty bagatelní trestné činy.

      Vymazat
  2. Se školou jsme také jednou byli v u soudu. Obviněný byl muž, který údajně fyzicky napadl svou kdysi přítelkyni. Ta se dostavila se svým novým přítelem, měla monokl a dost neuměle nalepené náplasti po obličeji, takže vypadala jak abstraktní obrázek. a soudkyni tvrdila, že jsou to následky toho, jak ji její bývalý přítel ztloukl. To, že ji ztloukl cca před půl rokem, jí nepřišlo vůbec divný, ale vyloudilo to na tváři soudkyně úsměv, my se v publiku řechtali jak pitomci. Ani nevím, jak to skončilo, ale byla to komedie non plus ultra.
    Když jsem byl coby poškozený v kauze mé dopravní nehody, naštěstí moje přítomnost nebyla vyžadována, přesto jsem tam poslal právníka. Nakonec z toho byly tři stání, stálo mě to pouhých 18 000,- :-(((
    A doufám, že to bylo naposled. Ta nehoda, i ten soud:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      fakt přeju, aby to bylo naposled.

      Takový případ, jaký popisuješ, se právě pro účely výuky podle mne hodí. Je fajn, když studenti vidí, že nemusí být rovnítko mezi obžalovaným a vinným.

      Vymazat
  3. Jednou jsem se dopustil mladické nerozvážnosti: Na křižovatce si před námi řidiči nejprve nadávali, pak jeden druhému urazil zrcátko a tím se jal dobývat dovnitř, pak se se ten dobývaný s dobyvatelem v okénku rozjel, ve snaze ho setřást, ten pak odpadl, dobývaný o kus dál zastavil, ujistil jsem ho, že jsem volal PČR, zastavil jsem o kus dál též, pak se oba sešli na chodníku, kde se opět zkopali, přičemž původně uražená partnerka je mlátila kabelkou, pak jsem upozornil policajty, aby též poslali sanitku, že už teče krev, ta přijela ihned a po deseti minutách, kdy nejtěžší práci odvedli saniťáci, se vykolíbal z auta Policajt a začal pomáhat a chránit. Tak jsem se mu přihlásil jako svědek, protože jsem chtěl ukázat svým dětem, co je to občanská odpovědnost.

    Jaká nerozvážnost: O 3 týdny později si mne jakýsi praporčík zavolal na výslech. Jel jsem přes naši známou křižovatku, zezhora stál v zastávce autobus, já nervák, že jedu pozdě, prošvihl jsem jednu mezeru proudu z dolního semaforu, zezadu někdo vytruboval. Rozhlédl jsem se a šlápl na plyn. Bum. Přede mnou se zjevilo vozidlo řízené řidičkou ve vysokém stupni těhotenství - žel na hlavní. Auto jsem odstavil se zničeným předkem posunutým o pár centimetrů - já to udržel s rukama na volantu, bez airbagu. Nechápal jsem jak se tam vzalo. Zajistil jsem křižovatku, paní nechtěla vystoupit přes spolujezdce, přesvědčili ji až hasiči a sanitka. Co jsem zplodil do protokolu znamená, že již nikdy po nebudu psát protokol v šoku po nehodě. Naštěstí byla paní, až na hnutý krk OK. (A byla už na mateřské, takže nenastoupila na riziko...) Večer jsem to prohlížel znovu a pořád nechápal. Až po chvíli focení mi došlo, že alej se při přiblížení zavírá, že do vyvýšeného zábradlí ve výší očí řidiče byly umístěny reklamy a že zbylý kus bylo auto skryto za autobus. Z prohlášení v protokolu, že paní jela rychle kvůli mně, jsem si také dost domyslel: 50 opravdu nejela. No, byla na hlavní a to bylo klíčové. Ještě před zahájením řízení jsem napsal prohlášení do protokolu (byl jsem jej prostudovat), kde jsem uznal, že jsem vinník vzhledem k tomu, že přednost byla jasná, ale také všechny polehčující okolnosti (od beznehodovosti, po fotky z místa). Protože pojišťovny si to vyřešily samé a nikdo nežádal v adhezi náhradu škody, tak to skončilo příkazem, kde správní úředník akceptoval moje přiznání i připomínky, udělil mi nejnižší možnou pokutu a poslal návrh na úpravu křižovatky místně příslušnému dopravnímu odboru (hlavně odstarnění těch reklam). Dneska jsou tam už i betonové sloupky - retardéry uprostřed brzdící provoz po hlavní.

    Po vzpamatování se jsem dojel druhý týden na výslech ve věci té rvačky.

    Na všechno jsem zapomněl a po třičtvrti roku jsem dostal předvolání k okresnímu soudu na Míčánka. Soudce s obhájcem ze mne páčili mnohé detaily, jak jsem to všechno mohl vidět a já už to pak emotivně úplně neustál a řekl jsem, že si fakt zas tak moc nepamatuju. Obdivoval jsem policajty ze zasahující hlídky, kteří odkázali na úřední záznam s poukazem, že takové situace řeší obden a nemohou si je pamatovat. Soudce se divil a chvíli mi hrozil pořádkovou pokutou, že jsem v té situaci zvedl hlas. Nakonec se mne zeptal, zda jsem jel sám. Já potvrdil, že jela manželka a děti, a tak mi s notnou mírou cynismu řekl, že ji budu muset doma vysvětlit, proč je předvolaná... Při druhém stání ji vyslechl, řekla cca totéž. Soudce uzavřel dokazování, že je mu jedno, kdo se tam dál pral, že pokračující útoky obou stran řešit nebude. Ale že to vyvolal obžalovaný, jsou tu dva nezávislí svědci a obžalovaný navíc má nezahalazený trest za násilný čin a tak musí nastat tvrdší odsouzení: Dostal půl roku natvrdo.

    Po jednání za námi přišla maminka bývalé partnerky obžalovaného (kvůli urážce které nastala rvačka) a poděkovala nám, že se toho gaunera nemohly zbavit. Teprve tam jsem postřehl, že šlo o bývalou kolegyni. K odvolání nás už nežádali. Jak to dopadlo nevím. Měli jsme ještě chvíli obavu z toho muže, ale je to už řada let.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      to je bohužel obvyklé, že jsou svědci žádáni, aby se vyjádřili k věci, která se stala před x měsíci, nebo třeba před rokem a půl. Ale náš soud akceptuje, když řeknou, že si nic nepamatují.

      Teď jsme v jedné kauze vyslýchali celou širokou rodinu, která se z jedné soukromé oslavy narozenin přesunula po půlnoci do jednoho baru, do kterého jindy nechodí. A v jiné místnosti toho baru došlo údajně k napadení s loupežným motivem. Tak všichni museli na policii a pak k soudu, aby řekli, že nic neviděli, protože se to stalo v jiné místnosti. No, hádám, že do toho baru už nikdy znovu nepůjdou:-)

      Vymazat
  4. Svědecká výpověď je jeden z nejpochybnějších a nejproblémovějších důkazů. Představme si svědka "rovného", tedy takového, který CHCE spolupracovat a CHCE mluvit pravdu a NECHCE nikomu stranit.
    Celé svědectví začíná událostí, kterou ten svědek vnímá. Vnímá ji smysly. Těch máme šest. Zrak, sluch, chuť, čich, hmat a smysl pro rovnováhu. Ovšem ve smylsu hmat je skryto několik dalších smyslů, pojem hmat je velmi, velmi nepřesný. Ale to pomiňme.
    Smysly máme sice všichni stejné, ale každý v jiné kvalitě. Svědčil jsem již vícekrát o viděném, ale nikdy se mně žádný vyslýchající, ať již policajt, úředník či soudce, nezeptal, jak silné mám brýle a jakými refrakčními vadami vlastně trpím. Tak proč se mne vůbec na něco ptali, když se nezeptali na to, co vlastně a jak přesně jsem byl schopen vidět, tedy chabým zrakem vnímat? Hrozné. Zažil jsem svědka, který vypovídal mj. o slyšeném, soudkyně mu musela skoro každou otázku opakovat hlasitěji, a vůbec ji nenapadlo zjišťovat, jak na tom ten svěděk se sluchem je. A dokonce ani advokát tuto svědeckou výpověď nenapadl jako nevěrohodnou!
    pokračování

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když už svědek něco svými smysly vnímá, aby o tom mohl později vypovídat, musí to projít přes jeho vědomí. O neuvědomělých poznatcích a podprahových počitčích vypodívat nelze.
      Když výsledky práce smyslů vstupují do vědomí svědka, nastává interpretace vnímaného. Tedy svědek událost, jak mu o ní jeho smysly referují, zpracuje a teprve zpracovanou uloží. A to zpracování je samozřejmě zkreslení. První a zcela neodvratné zkreslení je vlastní svědkovo hodnocení dobra a zla o vnímané události. Tomu nelze zabránit, nelze se od toho oprostit, každý každou událost hodnotí podle svých kriterií dobra a zla, a to i neuvědoměle. Dále je ta intepretace zkreslením z hlediska vlastních životních zkušeností svědka. Je ovlivněna jeho sociokulturním původem, jeho vzděláním, jeho profesí (to obzvlášť silně u některých profesí). Zpracovaný výsledek je pak uložen do paměti. Ve starých výslechových protokolech pravidelně čtu, že se uvádí svědkův původ, jeho zaměstnání, jeho vzdělání, jeho náboženská příslušnost... Dnes se o to vyslýchající vůbec nezajímají.
      pokračování

      Vymazat
    2. Následuje fáze pamatování. A to je samozřejmě problém. Do paměti svědka byla vložena zkreslující interpretace smyslovým vnímáním zkreslené situace, jíž byl svědek svědkem. A nyní má v té paměti zůstat. Čím déle v ní je, tím více se vzpomínková stopa deformuje. Jednak z ní informace sublimují. Míra sublimace závisí na zdravotním stavu, délce pamatování a množství jiných výrazných zážitků a jejich emociální intensitě, které mezi událostí a výpovědí do paměti svědka vstoupily, a také v neposlední řadě na míře trénovanosti paměti. U starších lidí bývá sublimace výraznější. V průběhu pamatování si dochází k významnému podivnému jevu: co se z paměti ztrácí, to se mozek snaží obnovit a doplnit. Jako kdyby v rejstříku zjistil, kolik TB má která informace mít, a když se z ní pár set tisíc bytů ztratí, tak si je prostě doplní po svém. Obvykle podle uložených šablon: tyto události se obvykle odehrávají takto a takto a proti i ta, co jsem na ni skoro zapomněl, se musela odehrávat takto a stěží jinak.
      U malých dětí je toto doplňování informací mnohem výraznější než u lidí starých. Tam si mozek přidává k pamatovanému i informace nad rámec vnímaného, a to velmi výrazně. Dítě si běžně někde třeba i koutkem oka viděné a mimo pozornost zaslechnuté informace přidá k události, kterou vnímalo, mnohdy i bez ohledu na to, zda se tyto věci k sobě vůbec hodí (to lze odhalit). Když se hodí, je to průšvih (to se odhalí těžko a tatínkové jsou pak třeba vláčeni nejen po psycholožkách a soudech, ale i tiskem, za zneužívání, kterého se nikdy nedopustili ani ve snu).
      Paměť je sviňa.
      pokračování

      Vymazat
    3. Když konečně dojde na výpověď, musí si svědek událost z paměti vybavit. Tedy vnést pamětí poškozené informace, zkreslené při interpretaci vnímaného, znovu do vědomí. To vybavování si informací z paměti je na samostatné scriptum, jak složitá a dodnes vědou ne zcela pochopená záležitost to je. Nicméně když už informace je z paměti vydolována, je opět zpracovávána vědomím, než vyjde z úst. Opět je proveden mravní soud - svědek znovu interpretuje to, co si pamatuje, z hlediska mravního, z hlediska svého chápání dobra a zla. Nemůže tomu zabránit, nemůže být nad věcí, není to v lidských silách (protože je to důsledek dědičného hříchu). Špatně pamatovanou a mravně intepretovanou informaci pak mysl svědka převede do verbální podoby. A to je průšvih. Každý mluvíme jiným jazykem (od doby babylonského zmatení jazyků). Nejsou dva lidé, kteří by mluvili stejně, kteří by stejným slovům přikládali stejný význam. Máme-li zde 10 milionů Čechů, máme také 10 milionů českých jazyků. A týká se to i zcela běžných banálních slov, jimž každý člověk přikládá mírně odlišný význam (např. slova naruby, obráceně, opačně...) Velmi zde záleží na verbální zdatnosti a zkušenosti svědka. Na jeho rodinném zázemí, na jeho vzdělání, na jeho profesi... každý prostě mluvíme jinak. A svědek svou informaci podá svými slovy. Sám svou informaci, která je již v tu dobu extrémním zkreslením události, jíž byl svědkem, verbalisuje a přednáší. A vyslýchající ji poslouchá (tedy vnímá ji svým smyslem sluch a po tomto vnímání následuje stejný cyklus, jako u svědka samého, ovšem vyslýchající pak výsledek svého mentálního cyklu práce s touto informací zaznamenává na nějaký nosič, ideálně prostřednictvím hlasitého diktatu třetí osobě, která to zapisuje). Ten vyslýchající samozřejmě svědkovi nerozumí. Jak by mohl, když každý z nich mluví jinou češtinou. Roli zde hraje vzdělání jich obou, vzdělání jejich rodičů a jejich manželek/manželů, dialektová příslušnost a její změny v průběhu života, profese, ovládání žargonů a argotů...
      Někdy je vzájemné neporozumění mezi vyslýchajícím a vyslýchaným zjevné a mnohdy i velmi legrační. Jindy je skryté a o to zákeřnější.
      A teď si představme, že do toho ještě vstoupí tlumočník a úřední překlad.
      Milan

      Vymazat
    4. Milane,
      díky za zajímavý rozbor.
      To jsou zase komentáře, že je vážně škoda, že to jsou "jen komentáře", že to někam nenapíšete uceleně a soustavně. To by si zasloužilo lepší platformu než diskusi na blogu:-)

      Vymazat