sobota 9. července 2016

Přezkum svéprávnosti podle NOZ

Agendu přezkumů omezení svéprávnosti fyzických osob už dávno nepovažuji za formální, rutinní nebo dokonce nezajímavou činnost. Právě naopak. Za dva a půl roku účinnosti nového občanského zákoníku jsem i v naší skromné maloměstské kanceláři shromáždila zajímavý vzorek případů.

Když mne zdejší soud ustanoví opatrovníkem osobě, o jejíž svéprávnosti má být rozhodováno, ať už jde o povinný přezkum dřívějšího rozhodnutí či o nový návrh, jdu si pečlivě pročíst celý spis. Pokud je to možné, dotyčného si zavolám do kanceláře k pohovoru; pohovor je někdy nutné provést v doprovodu rodiče nebo jiného dosavadního opatrovníka či pečující osoby. Jsou ovšem případy, kdy pohovor uskutečnit nelze; někdy na základě spisu usoudím, že se nemusím účastnit ani předepsaného "shlédnutí osoby soudem", protože by to bylo spíše zbytečné obtěžování pečovatelů. To je ale nutné vyhodnotit na základě pečlivého přečtení spisu; s tímto úkonem proto nelze otálet do nařízení jednání.
V komplikovanějších případech dokonce zasílám soudu ještě před nařízením znaleckého posudku vyjádření, v němž shrnu své poznatky z pohovoru s posuzovaným; stalo se také, že jsem navrhla vlastní otázky, které by měly být položeny znalci, který bude zpracovávat posudek o duševním stavu, nad rámec otázek obvykle kladených.

Kauzy přezkumů svéprávnosti mám v mysli rozdělené do dvou kategorií.
Tou první jsou případy, kdy je rozhodnutí bohužel předem dané, neboť stav posuzovaného člověka razantní omezení svéprávnosti evidentně vyžaduje. Jde o velmi smutné případy vrozených mentálních poruch, o závažné stavy s nedobrou, resp. především neměnnou prognózou. Rodiče, kteří bývají v těchto případech pravidelně opatrovníky svých nemocných dětí, jsou často obdivuhodní, velmi obětaví lidé. Ovšem i v takových případech je vhodné přečíst si spis, v němž se kromě informací o zdravotním stavu posuzovaného zaměřím na hospodaření s jeho příjmy. Takový člověk má například přiznán plný invalidní důchod, pobírá příspěvek na péči, může být v důsledku dědění vlastníkem nemovitostí - je proto vhodné alespoň zběžně prověřit, zda je hospodaření s příjmy a majetkem posuzovaného transparentní. Pochopitelně je nutné postupovat citlivě a nikoliv tak, aby to představovalo pro pečující osobu další zátěž. V naprosté většině případů je vše v pořádku. Někteří velmi těžce nemocní lidé jsou v našem okrese umístěni v ústavu, který vede evidenci majetku svých klientů přímo vzorově a svědomitě vyúčtuje snad každé zakoupení ponožek či hřebenu. Klobouk dolů.

Druhou kategorií jsou případy hraniční, kdy není na první pohled zřejmé, že k omezení svéprávnosti má dojít a v jakém rozsahu by se tak mělo stát. Tyto případy jsou mnohem zajímavější a opatrovník z řad advokátů v nich  hraje daleko zásadnější roli než v případech prvého druhu.
Jde například o lidi s diagnózou lehké mentální retardace, u nichž se někdy jejich reálné možnosti míjí s jejich přáním a také s jejich náhledem na vlastní schopnosti a intelekt. Soud, ale i další osoby, které v řízení vystupují, například znalec a ustanovený opatrovník, stojí před otázkou, jaký přístup mají zvolit: zda více protektivní, nebo naopak liberálnější, směřující k posílení svobody dotčených osob právně jednat, i s rizikem, že tak mohou učinit ke své škodě. Je to někdy těžké rozhodování, v němž hraje stěžejní roli doporučení znalce. Nároky kladené na osobu znalce jsou značné; já sama se po výborných zkušenostech s jednou znalkyní snažím soudu v hraničních případech tuto lékařku doporučit, protože jejímu úsudku důvěřuji a protože jsem se přesvědčila, že o posuzovaných lidech skutečně přemýšlí a problém konfliktu mezi svobodným jednáním a nutností ochrany dobře chápe.

Po dosavadních zkušenostech si dovolím vyjádřit se k otázce vhodné lhůty pro přezkum rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Zatímco v minulosti, za účinnosti starého občanského zákoníku, tato lhůta neexistovala a přezkum se prováděl pouze na návrh, nyní je stanovena na tři roky. Již brzy po vstupu nového občanského zákoníku v účinnost se začalo hovořit o jejím prodloužení na pět let, k čemuž přispívá několik okolností: především přetíženost soudů a zejména znalců z oboru psychiatrie, dále pak náklady na takové přezkumy a rovněž určitá nadbytečnost jejich provádění v případech shora zahrnutých do prvé kategorie.
Já sama se domnívám, že lhůta by měla být diferencovaná. U lidí velmi těžce postižených, s nulovou prognózou zlepšení, může lhůta pro přezkum činit deset let. U jiných osob, na hranici lehké mentální retardace, se může i tříletá lhůta jevit příliš dlouhá. To se týká zejména lidí, jejichž stav se postupem doby zlepšuje (řešila jsem minimálně dva takové případy, jeden byl stav důchodce po mozkové mrtvici, druhý stav mladé dívky po úraze hlavy) a lidí mladých, kteří jsou ve věku, v němž činí závažná životní rozhodnutí (volba vhodného vzdělávání a budoucí profese, volba životního partnera, založení rodiny, volba způsobu bydlení). Pokud nastane kombinace obou faktorů, tedy jde o mladého člověka, jehož stav se zlepšil a i do budoucna má dobrou prognózu, může se přezkum vysloveného omezení jevit nutným již například po jednom až dvou letech, a to zejména tehdy, pokud byl dotyčný omezen na svéprávnosti i v jiných oblastech života než jen v nakládání s finančními prostředky. Například u dvacetileté dívky, jejíž stav se rok od roku lepší, ale u níž bylo zatím vysloveno, že není schopna pochopit účel manželství či vykonávat rodičovskou zodpovědnost, by bylo vhodné provést automatický přezkum svéprávnosti dříve než po uvažovaných pěti letech.

Protože zákon těžko může kazuisticky určit, kdy má být k přezkumu svéprávnosti v tom kterém případě přistoupeno, mohla by být zákonná konstrukce taková, že soud sám ve výroku rozsudku o omezení svéprávnosti vysloví, na jak dlouho se toto rozhodnutí činí. V tomto výroku by měl soud prostor pro určitou úvahu, limitovanou zákonným rozmezím (například osmnáct měsíců až deset let) a byl by samozřejmě zavázán svůj výrok řádně odůvodnit. Vhodnou dobu pro další posouzení zdravotního stavu dotčeného člověka by předtím mohl v rámci znaleckého posudku navrhnout znalec, kterému by tato otázka byla soudem položena spolu s jinými standardními dotazy. Vzhledem k tomu, že v řízení působí i opatrovník, který zajišťuje ochranu zájmů posuzované osoby, neměl by vznikat problém s tím, že by si soudy "ulehčovaly" práci určováním příliš dlouhých lhůt. A výrok o určení doby příštího rozhodnutí o svéprávnosti by samozřejmě podléhal přezkumu odvolacím soudem, spolu s vlastním omezujícím výrokem rozsudku, nebo i samostatně, k odvolání oprávněných osob.

Tak, takhle nějak bych si to představovala.


2 komentáře:

  1. Je dobře, že k tomu přistupujete takto pečlivě a zodpovědně. Moc dobře. Díky Vám za to.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      no ale najdou se na druhou stranu věci, ke kterým tak zodpovědně nepřistupuji, takže se to asi vykompenzuje.

      Vymazat