středa 20. července 2016

Šaty smírové

Nedávno jsem došla k závěru, že žádný velký a důležitý spor asi slavně nevyhraju. Žádné gratulace, poplácávání po zádech, obdivné pohledy, přípitky šampaňským, enormní náklady zaplacené od protistrany nebo dokonce mediální pozornost. Kdepak.

Většinou se totiž usmířím.
"Uplácat smír", jak tomu říkám, v tom jsem mistr.
Smírem končím velkou část zahájených sporů, v zásadě nevedu žádná zdlouhavá, řadu let trvající řízení o mnoha jednáních.
Občas si říkám, jestli to není špatně?
Není to někdy k tíži klientů? Ale v každém jednotlivém případě, v němž dojde ke smíru, jsem vždy přesvědčená, že to je pro klienta v danou dobu vhodné, když ne už nejlepší řešení. Snažím se vždy realisticky odhadnout situaci a s ní navrhované smírné řešení porovnat. Možná bychom totiž vysoudili více (anebo také méně!), ale po kolika letech? Kolik by to stálo peněz na nákladech řízení, na soudních poplatcích, znaleckých posudcích, odměnách advokátů, protože pro případ neúspěchu je nutné kalkulovat i s náklady právního zastoupení protistrany? A především, kolik času, nervů, rozčilování, v případě citlivějších jedinců i bezesných nocí by to stálo? Tento aspekt nikdy nepodceňuji, protože zatímco pro mne jsou soudní síně celkem standardním pracovním prostředím, pro klienty to tak většinou není.

A tak se smiřuji.
Nedávno jsem smírem ukončila kolegovi, který odjel na dovolenou a požádal mne o substituci u jednání odvolacího soudu, procesně komplikovaný spor o vysokou částku, s nejistou důkazní situací a aktuálně nepříznivým postavením našeho klienta. O smíru jsem v tomto případě ani neuvažovala, protože ve spise jsem viděla, že nějaká jednání o tom, kolik by mohlo být zaplaceno, proběhla předtím prostřednictvím e-mailu a nic z toho.
Ale na chodbě soudu najednou právní zástupce protistrany začal o tom, že by třeba nějaký smír mohl být?
"Ale my už jsme určitou částku nabídli, vím, že s kolegou, kterého zastupuji, jste o tom komunikoval, a nabízenou částku jste odmítli," postupovala jsem opatrně.
"To jsme odmítli, bylo to málo, kolik byste dali?"
"My už jsme své řekli, teď řekněte vy."
Miluju tyhle smírové tanečky. A tentokrát jsem na to měla i hezké šatičky a střevíčky. Co víc si přát?
Zástupce protistrany vyřkl nějakou částku, asi na polovině jistiny, bez úroků a nákladů řízení.
Můj klient řekl, že by dal o padesát tisíc méně.
Sešli jsme se tedy na rozmezí obou částek.

Žasla jsem. To je neuvěřitelné, já tady tuhle patálii ukončím smírem.
Zavolali nás do jednací síně. Tento odvolací soud nutí účastníky do smíru zásadně ještě předtím, než se usadí na židli, ale tentokrát ani ctihodní soudci nepředpokládali, že by snad došlo k nějaké dohodě, a začali referovat spis. Když referát skončil a já jsem byla vyzvána k přednesu odvolání, vstala jsem a dotázala jsem se na názor odvolacího soudu na schválení smíru v této procesní situaci.
"Omlouvám se, nechtěla jsem vám přerušovat referování spisu," dodala jsem ještě.
Soudci ožili. "Ale s takovou zprávou nás klidně můžete přerušit!", usmívali se.
Za dvacet minut bylo hotovo. Tak to je pěkný dáreček pro kolegu, až se vrátí z dovolené.

O tři týdny později jsem jela na soud o odškodnění trvalých následků dopravní nehody. Vůbec jsem nepředpokládala, že bych to snad na prvním jednání neukončila smírem. Ale když jsem se chystala, rozhodovala jsem se, jaké si vezmu šaty. Člověk by neměl být pověrčivý. Ale stejně si vezmu ty šaty, v kterých jsem uplácala ten poslední krásný smír.
U soudu, když jsme hovořili na chodbě před jednáním, prohlásil zástupce pojišťovny, která se vyskytovala na protistraně, že bohužel nemá pověření u dnešního jednání o smíru jednat. Byla jsem rozladěná. Co to jako má být? To se mám soudit? Takhle v létě? Že by ty šaty nefungovaly?
Vešli jsme do jednací síně. Bylo to první jednání ve věci, a proto se soudkyně, jak je její povinností, pokusila o smír. Začali jsme se handrkovat jako na trhu. Užuž to vypadalo, že se nedohodneme, když jsme přišli na to, že v zásadě hovoříme o stejné částce, jenže každý uvádíme jiný způsob výpočtu, a proto má každá strana nesprávnou představu o tom, co vlastně protistrana navrhuje. Jakmile se to vyjasnilo, vyžádal si zástupce pojišťovny desetiminutovou přestávku, aby si mohl dohodu telefonicky odsouhlasit s nadřízenými. Ulevilo se mi.
Fungují! Jsou to šaty smírové.


2 komentáře:

  1. Tak si je velmi opatrujte, neb smír je vzácná květinka.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      teď v srpnu mne čeká první jednání v dost ošklivé věci, kde bych taky ráda uzavřela smír. Tak je asi zase vyzkouším. A když se to nepovede, budu si o to více vážit těch smírů, které se povedou:-)

      Vymazat