čtvrtek 1. září 2016

Kolikrát jsme se viděli?

Přemýšlím, teď, když jsem dostala tu zprávu.

Možná dvanáctkrát v životě? Více asi ne. Nebyli jsme v pravidelném kontaktu, nepsali jsme si, netelefonovali.
A přesto...
Musela jsem se mu obdivovat. V náročné životní situaci se choval tak, že mohl být všem příkladem. Lidsky a charakterně. Měla jsem možnost přesvědčit se, že dokáže být svému okolí jedinečnou oporou. Byl tam, kde jej bylo třeba, nevymlouval se, neutíkal a neuhýbal.

Vybavuji si jediný náš telefonát. Nastala určitá stresující situace, v níž jsem s ním potřebovala komunikovat. Pamatuji si, jak mne dokázal uklidnit. Jak laskavě zněl jeho hlas, jak vyrovnaně, prakticky, a přitom s nádechem naděje. Poslouchala bych ten hlas celý večer. Říkala jsem si, že si telefon asi položím vedle sebe a půjdu spát, že se nechám těmi uklidňujícími větami uspat.

Ale každý telefonát jednou skončí.
Dnes večer jsem dostala zprávu, že před několika dny tragicky zemřel.

R.I.P. Martin