čtvrtek 29. září 2016

Pořád to umíme

Studentská léta jsem prožila opravdu naplno a společensky. A když končila, řekla jsem si, že to bylo pěkné a bylo toho dost. Těch pět sezón jsem uzavřela a odložila jako přečtenou knihu. Proto mne docela překvapilo, když se po patnácti letech na jednu noc nečekaně, neplánovaně otevřela. Zjistila jsem, trochu polekaně, že se nic nezměnilo.

Pořád umíme chodit celý den na vysokých podpatcích.
Pořád umíme na těch samých podpatcích protančit celou noc.
Pořád umíme nekončit v jednu ráno. Ani ve tři. Ani v pět.
Pořád umíme pít Coca-colu o půlnoci.
Pořád umíme pít a neopít se.
Pořád umíme dopřát kamarádce zábavu.
Pořád umíme zabavit se také.
Pořád umíme podívat se tak, že ten, kdo jde kolem, se musí otočit.
Pořád umíme courat nad ránem parkem.
Pořád umíme spát na kolejích.
Pořád umíme nechat tam přespat někoho cizího, kdo nemá kam jít.
Pořád umíme vstávat jako bychom spaly celou noc.
Pořád umíme důkladně probrat co bylo.
Pořád umíme bezstarostně se smát a jen tušit čemu.
Pořád umíme být úžasné kočky.

Poznání, jak malý rozdíl je mezi mnou z roku 2001 a mnou v roce 2016, mne – mírně řečeno – zaskočilo. Cítila jsem to už na začátku té noci a ráno jsem si byla jistá. Všechno je to pořád tady. Nikam to nezmizelo. Proudí to v žilách, tepe to na zápěstí, hraje to v očích. A je to nebezpečné. Stačí docela málo a je to zpět.

Ale něco mne přece jen utěšuje. Snad umíme i to, co jsme dříve neuměly.

Věnováno Evě