čtvrtek 15. prosince 2016

Zase se nám nechtělo na služební cestu

Když jsem se dnes vracela velice unavená ze soudního jednání, které se konalo mimo náš okres, přemítala jsem o tom, jak neradi jezdíme na služební cesty.

To se takhle jednou nechtělo  už opět   kolegovi jet k odvolacímu soudu. Byla to trestní odvolačka ve věci ex offo, tuším že za maření výkonu úředního rozhodnutí, nedalo se od toho opravdu nic čekat. Chápala jsem, že se tam kolegovi nechce; jsem o více než dvacet let mladší, ale taky se do služebních cest neženu. Ale třeba bych mu i pomohla a zastoupila jej, jenže v daný termín jsem nemohla kvůli jinému jednání u našeho okresního soudu.

Zkoušet odročit veřejné zasedání nemělo smysl, protože tím by se problém nevyřešil, pouze odložil; bylo skoro jisté, že příště by se nám tam nechtělo úplně stejně. Navíc pro takové odložení chyběl důvod. Soudy samozřejmě "nechce se mi" jako důvod pro odročení nevedou, i když někdy se tady na okrese praktikuje odročení typu "nechce se nikomu, advokátům ani soudci", typicky u soudkyň před vánočními svátky. Ale to je možné v civilních řízeních a zdůvodní se to tím, že "budeme ještě jednat o smíru". Jenže z tohoto důvodu veřejné zasedání o odvolání v trestní věci nikdo neodročí.

Můj kancelářský společník se vydal cestou nejmenšího odporu a začal obvolávat spřátelené kolegy, jestli náhodou někdo nemá v ten samý den u odvolacího soudu nějakou svou kauzu a nemohl by mu zároveň s ní vzít tenhle štěk. Ze spřízněných kanceláří tam nikdo nejel, ale kolega se nějak domákl informace, že v daný den se bude na odvolacím soudě pohybovat stará místní advokátka, paní doktorka N. Rozhodně nešlo o naši spřátelenou kancelář, spíše naopak, ale kolega se rozhodl, že jí zavolá.

"No, nevím, myslíte, že to je dobrý nápad?", tvářila jsem se pochybovačně. "Aby vůbec našla jednačku, kde to bude. Už když jsem před patnácti lety začínala, tak jí přece bylo nejmíň sedmdesát." Takže teď je jí nejmíň sto.

Jenže kolegovi se tam vážně nechtělo. Rozhodl se, že to zkusí a nechal si vytočit její kancelář.
"Haničko, to je jen maličkost, dostal deset měsíců nepo, je to jen formalita, stejně se s tím nedá nic udělat, určitě to potvrdí. Když už tam budeš, vezmeš mi to?", hovořil vemlouvavě, že by se kámen ustrnul. I já jsem mimoděk znovu zalistovala diářem, zda tam opravdu nemůžu jet.

A tak bylo dohodnuto, že kolegyně N. substituci zajistí. Záležitost jsem pustila z hlavy.

Den poté, co jednání proběhlo, přišel kolega ke kávovaru a držel si hlavu v dlaních.
"Tak včera byla ta trestní odvolačka, jak tam za nás jela Hanička."
"A...?", čekala jsem zvědavě, protože podle jeho výrazu to vypadalo na průšvih.
"No, říkal jsem jí, že odvolání zamítnou, že se s tím nic dělat nedá... ale změnili rozsudek. Z deseti měsíců to stáhli na dva."

Aha. Kolegyně zjevně našla dveře jednací síně. Kdo by mohl podceňovat tyhle staré bardy?


2 komentáře:

  1. Chápu, že se pan kolega tak styděl.
    Stářím člověk mnoho ztrácí, hlavně co do výkonnosti a soustředěnosti, ale jsou profese, kde nakonec rozhodují jiné vlastnosti a schopnosti...
    Teď máte krásný vzor, ke kterému se můžete upínat - že až budete stará bréce, stejně to těm mlaďochům nandáte!☺
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      tak my to brali v dobrém a zvesela.
      Ale stejně si i tam myslím, že je umění poznat, kdy má člověk skončit.

      Vymazat