středa 11. ledna 2017

Charta, leden 2017

Výročí Charty 77 jsem si soukromě připomněla tím, že jsem si konečně přečetla původní text tohoto prohlášení.

Za to patří dík Lidovým novinám, které uveřejnily několik dobových dokumentů, kromě samotného prohlášení také některé reakce tehdejšího režimu, slavný článek Ztroskotanci a samozvanci a úplný seznam signatářů Charty a rovněž provolání tzv. Anticharty.
Určitě jsem si měla text původní Charty přečíst dříve; ale na druhou stranu, oni ho nečetli ani mnozí z těch, kteří ho v době vzniku odsuzovali, protože prohlášení tehdy nebylo zveřejněno. To je mimochodem zajímavé, požadovat veřejné odsouzení něčeho, co si nelze nikde oficiálně přečíst. Jestlipak by to dnes bylo možné? Ani bych se nedivila.

A tak jsem si to přečetla. A protože jsem to četla dnes, četla jsem to dnešníma očima. Bezděčně jsem si porovnávala výtky chartistů vůči tehdejšímu režimu se současnou situací. Dnešní doba z toho nevycházela tak špatně: dnes už se třeba nesetkáváme s tím, že by někdo nemohl studovat kvůli svým politickým názorům nebo dokonce politickým názorům rodičů, také státní orgány už nejsou při rozhodování neformálně masivně podřízeny direktivám jedné strany, tedy doufejme, i když často se, zejména při rozdělování peněz, nějaké ty stranické požadavky jistě objeví. Možnosti obrany proti zvůli státní moci se rozšířily. Svoboda pohybu je respektována neporovnatelně více než tehdy.

A pak jsem došla k této části:

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (článek 17 prvního paktu) jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby) apod. Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

Zaskočilo mne, jak moc aktuální tento odstavec je! To bychom mohli podepsat hned. Chvíli jsem přemýšlela, zda se to do dokumentu nedostalo z nějakého článku, které občas čtu na serverech, jejichž autoři si ještě cení svobody a bolestně si uvědomují, jak moc se z ní v poslední době ukrajuje.
Míra, v níž tato pasáž promlouvá k dnešku, mne velmi překvapila.

A další odstavec:

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručované článkem l4 prvního paktu i československými zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. 

V tomto ohledu státní moc poněkud pokročila, dělá to mnohem rafinovaněji. Mlátit někoho ve vězení není in, to se dělá jen v případě bezejmenných obviněných, o které se nikdo nestará; my postupujeme jinak. Provádíme stíhání. A to stíhání provádíme dlouho; nikoliv měsíce, ale roky. Nebo ještě lépe celá desetiletí. Stíháme a vyšetřujeme, vyšetřujeme a stíháme, pěkně pomalu a důkladně, někdy vazebně. Sprostý podezřelý musí čekat na obsílky, dostavovat se k výslechům a nařízeným jednáním, většinou musí zanechat dosavadního zaměstnání a stává se loutkou, kterou si orgány činné v trestním řízení přehazují mezi sebou s nevyslovenou, ale zřejmou výhrůžkou, že na konci bude nějaké to vězení. Formálně se mu ale vlastně nic neděje. Vždyť třeba bude obžaloby zproštěn a po deseti, třinácti letech bude mít zase klid.
A když se někdo tento moderní způsob zneužívání moci pokusí zastavit, například tím, že amnestuje jednání, která nebyla po dobu více než osmi let pravomocně odsouzena, vypukne vřeštění spravedlivých, kteří se tím cítí dotčeni.

Závěry si jistě učiní každý sám. Aktuálnost prohlášení Charty naštěstí není ani zdaleka stoprocentní, ale není zase tak mizivá, abychom si toho nemuseli všímat.

Na konec ještě jeden nadčasový citát:

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc, ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. 


PS.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní a společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, jejíž vznik dnes oznamujeme.

Podepsat něco takového, u vědomí toho, že podpisem se dotyčný naprosto předhodí státní moci, stane se objektem zájmu represivních orgánů, velmi pravděpodobně přijde o zaměstnání a vystaví se značnému životnímu diskomfortu, to chtělo odvahu.


5 komentářů:

  1. Paradoxní je, že i někteří signatáři Prohlášení Charty 77 se dnes stali spolutvůrci či podněcovateli nového omezování svobody slova. A kde je omezena svoboda slova, tak jsou posléze omezeny všechny svobody.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No když uvážíme, že Chartu podepsala spousta „bývalých“ komunistů, není to asi zase tak překvapivé.

      Prostě momentálně odstavení soudruzi se v duchu Leninova výroku dočasně spojili s „ďáblem“ - tedy těmi, kteří opravdu chtěli svobodné poměry.

      JJ

      Vymazat
    2. Milane,
      ale já nevím, jestli zrovna svoboda slova předchází ty ostatní? Ano, někdy se o tom takto uvažuje, ale není to zavádějící?


      JJ,
      myslíte, že mezi těmi bývalými komunisty nemohl být nikdo, kdo změnil vnitřně názor?
      Je pravda, že Charta byla co do názorů svých signatářů skutečně "širokospektrální", takže po změně poměrů se rychle projevily ty názorové rozdíly. Ale to jí podle mne nijak neubírá na působivosti.

      Vymazat
    3. Líbil se mi tento článek na NP:
      http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-ze-by-me-zas-vyloucili-z-pionyra-totiz-z-charty-pok-/p_spolecnost.aspx?c=A170110_195649_p_spolecnost_wag

      Pan Putna se snad někde nechal slyšet, že někteří signatáři svůj podpis svým následným jednáním "odvolali". Ale to tak nemůže být.
      Listopad 1989 je dělicí čára. Po tomto datu už nikdo nemůže Chartu podepsat a také nikdo nemůže svůj podpis odvolat. Divím se, že se do toho p. Putna pouští.

      Vymazat
  2. Svoboda slova není první a nepředchází ostatním svobodám.
    Ale bez ní není možné mít ostatní svobody, protože je nelze hájit a uhájit. Aby člověk měl nějaké právo, musí mít právo se o to právo brát a všichni ostatní musí mít právo ho v tom podporovat.
    Proto také útok na jakoukoli lidskou svobodu začíná vždy útokem na svobodu slova.
    Milan

    OdpovědětVymazat