středa 18. ledna 2017

Péčka

V neděli večer jsem na ČT24 shlédla další srdceryvnou reportáž na téma příliš dlouhého a někdy poněkud pochybného rozhodování opatrovnických sporů. Řešení vidí oslovení odborníci tradičně v tom, že tato agenda bude svěřena specializovaným soudcům a přestane být na soudech popelkou. Já si to ale nemyslím.

Agenda opatrovnických sporů, slangově "péčka" podle označení těchto spisů písmenem "P", je skutečně mezi soudci neoblíbenou. A není divu. Představte si, že z pětidenního pracovního týdne dva dny soudíte a po celé tyto dva dny se vám v soudní síni střídají rozhádaní rodiče. Vzájemně se osočují, nadávají si, naříkají na nedostatek peněz nebo neochotu druhé strany k domluvě, vytahují na sebe špínu. Do toho ukuňkané sociální pracovnice sdělují své "stanovisko opatrovníka", o němž nikdy nevíte, zda je skutečně objektivní. Celé dlouhé hodiny neustále to samé, v mnoha různých vydáních. Ve zbývajících dnech potom čtete spisy, píšete rozsudky, usnesení a předběžná opatření, v nichž se to stejné dokola opakuje.
To vše kombinováno s nízkou efektivitou takového rozhodování v tom smyslu, že péčkové rozsudky nejsou "napořád" jako jiná rozhodnutí. Nevyřeší určitý spor jednou provždy, ani autoritativně nerozhodnou, zda někdo něco provedl a bude za to potrestán, či nikoliv. Kdepak, právní moci rozhodnutí navzdory, spor trvá většinou dál, a protože rozhodnutí o svěření dítěte do péče, o výživném a o styku dítěte s rodičem, jemuž svěřeno není, lze změnit kdykoliv, můžete se spolehnout, že za pár let (v lepším případě) máte účastníky v jednací síni znovu.

Samozřejmě že něco takového uondá i psychicky odolného jedince nebo soudce, který se do práce vrhne s mladickým elánem. Kdo by to vydržel? Snazší cestu k vyhoření si těžko představit.

Vhodné řešení je podle mého názoru právě opačné, než je navrhováno. Totiž rozhodit péčkovou agendu mezi ostatní civilní soudce, aby každý soudil klasické občanskoprávní spory a k tomu měl na stole také určitý počet spisů opatrovnických. Takové řešení má mnoho výhod. Nepopulární agendu si soudci mezi sebou rozdělí; jednotlivý soudce tak snadno nevyhoří, protože si od rozhádaných rodičů může vždycky odpočinout u souzení nějaké náhrady škody nebo určení vlastnictví, kde rozhodování stojí na důkazech a ne na efemérním "zájmu dítěte". Navíc všem zůstává zachován ten nejryzejší a nejpřízemnější kontakt s tristní realitou mezilidských vztahů, který například spory o nezaplacené faktury nezprostředkují. Toto uspořádání také umožňuje přiřknout opatrovnickým sporům určitou prioritu řešení, je-li to v konkrétním případě třeba. Protože pokud soudce soudí jenom péčka, jak bude vybírat, které dítě upřednostní, protože potřebuje od hořícího konfliktu rodičů ulevit rychleji?

A námitka, že rozhodování v těchto věcech nebude dostatečně specializované, tedy odborné? Toho bych se tolik nebála. Možná to opatrovničtí soudci neradi uslyší, ale péčka nejsou žádné vysoké právo a určitě nejde o odbornější agendu než třeba exekuce nebo insolvence. Je v tom jen více psychologie a lidské složky, více naslouchání a pocitů.

Agenda opatrovnických sporů by tedy podle mne určitě neměla být svěřena jen některým soudcům, resp. specializovaným senátům. Takové přidělení může být pak na jednotlivých soudech vnímáno jako "za trest". Proč mají jen někteří ze soudců zažívat tu frustraci, že svým rozhodnutím stejně nic nevyřeší, protože nevyzrálí rodiče trvale poškozují dítě a žádná instituce s tím nemůže nic udělat? Protože to je pravá podstata té opatrovnické hrůzy: lidé chtějí u soudu vyřešit něco, co za ně nikdo vyřešit nemůže. Rozvrácené rodinné vztahy žádný soudce dohromady nedá, i kdyby k tomu nakrásně měl všechny teoretické, odborné i osobnostní předpoklady.

Málokde najdeme takový pocit marnosti jako v soudních síních, kde se řeší opatrovnické spory. Jen ať se o tento pocit marnosti jejich ctihodnosti spravedlivě podělí.


11 komentářů:

  1. Naprostý souhlas. Specialisace soudců je cesta do pekel. Nejsou to žádní experti, ale politici. V USA také žádná specialisace není, dokonce ani na trest a civil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak, ale úvaha o zrušení specializace na trest a civil mi připadá příliš odvážná. Určitě by to neprošlo.

      Kolega měl před lety trestní kauzu u nějakého okresního soudu, kde byli všichni tamější trestní soudci vyloučeni, asi z důvodu předchozích rozhodování o vazbě. Řešilo se to dost partyzánsky, jakýmsi dočasným přidělením nějakého soudce odjinud (jestli si dobře vzpomínám, je to už dlouho) - ale tehdy právě říkal, proč vlastně? Soudce je soudce, vyloučeni jsou sice trestní, ale civilní ne, takže proč by to nemohl soudit některý z nich? Ovšem představa, že v našem systému někdo takto ad hoc přehodí výhybku z o.s.ř. do trestní řádu, je sci-fi. To snad ani nelze žádat:-)

      Vymazat
  2. Trest - civil - správko - pracák je podle mne solidní členění. Opatrovnické věci patří do civilu a nemají být vyčleňovány k samostatné specialisaci. Ta samostatná specialisace vede totiž k mnohým neopodstatněným úchylkám. V myšlení i v praxi. My dnes máme pracko v civilu, ale to správné není. Ale spíše je vhodné mít pracko v civilu než samostané věci dětí a mladistvých. I děti a mladiství jsou totiž lidé. U nás se po létech socialistické bídy vžilo, že co dítě, to sociální případ. To je samozřejmě nesmysl. I dítě může být velkotovárníkem, i oboustranně osiřelé dítě může být extrémně bohaté a zaměstnavatelem stovek i tisíců dalších lidí. Ale u nás podle našeho práva o něm a jeho záležitostech bude rozhdovat sociální pracovnice, která sama má "holý zadek" a sama je sociálním případem. To je naprosto šílené.
    Stejně tak je šílené, když o správnosti výchovy v rodině s pěti dětmi má rozhodovat bezdětná svobodná holka, co sama vyrostla jen s matkou a o svém otci buď vůbec neví, nebo se s ním setkávala maximálně 1 za14 dnů.
    Problém opatrovnických věcí by se výrazně zmenšil, kdybychom se vrátili k praxi ABGB (https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjygeyv6ojugywtcna).
    Kdyby ženy věděly, že po rozvodu připadnou děti přednostně do péče otce, leda by se prokázala jeho nebezpečnost pro život a zdraví dětí, nerozváděly by se.
    A k tématu článku: možná by bylo vhodné, kdyby rozhodování o péči o děti po rozvodu bylo svěřeno soudcům trestním. Ti přeci jen lépe poznají psychopatii, hysterii a prolhanost.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      z toho členění bych vynechala pracovní právo, které vnímám jako součást civilního a potřebu specializace nevidím. Jsou to často čistě občanskoprávní věci, neplatnost úkonů, náhrada škody, finanční nároky, jen ta ochrana zaměstnanců je tam jiná. Senátní rozhodování v těchto věcech vnímám jako přežitek.

      K tomu ABGB - to jste mi připomněl, že jsem měla kdysi v úmyslu se některým jeho zajímavým ustanovením zde pověnovat, připadá mi to zajímavé. Ale nějak jsem na to pozapomněla.

      Vymazat
    2. Speciální pracovní soudy jsme tu měli už za 1. republiky. Je to tradiční, byť komunisty opuštěné.
      Milan

      Vymazat
  3. Toto je HODNĚ od tématu článku, ale přesto velmi hodné pozornosti. A dětí se to týká, byť jde o jiný resort.
    http://barboravesela.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=582078
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      učitelky v MŠ obdivuji. Nechápu, jak to zvládají.
      Zasloužily by si lepší ministerstvo, resp. jeho lepší vedení. A děti a rodiče také.

      Vymazat
  4. Souhlas naprostý! V rámci mé práce máme v zařízení také tzv.asistované kontakty nařízené soudem nebo sociálním pracovníkem,kdy se rodiče nemohou dohodnout mezi sebou o kontaktu mezi dítětem a tím,kdo vypadl ze hry.Klin. psycholog má nabídnout neutrální pohled a zprostředkovat kontakt rodiče s dítětem.Občas tam zaskočím jako garant celého procesu, občas uvařím někomu z rodičů kávu nebo vyslechnu jejich příběh. Je to opravdu síla co se děje na opatrovnických soudech, kdo o tom rozhoduje.V podstatě jako červená nit se vším táhne nezájem všech institucí,přehazování zodpovědnosti a ve finále nás, jako koncový článek nutí napsat závěrečný verdikt.Ale tím se soudce neřídí,kdepak!Zažila jsem také vyhrožování ze strany sociálních pracovníků i psychologů rodičům...Byla jsem vždy na straně žen, ale dneska vidím, jaké manipulace jsme schopné, jak lze cíleně zprznit dítě na celý život tím, že mu vnutíte ty naše hry.
    Máme na kraji jednu "osvícenou pracovnici", která by ráda
    takové děti umisťovala do přechodné pěstounské péče, dokud se rodiče nebudou schopni domluvit, no celé je to zvrácené.
    Dita


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud tomu rozumím, jste sociální pracovnice nebo něco takového. A tak Vám navrhuji: zkuste občas ve své zprávě soudu sdělit, že rozvod manželství nedoporučujete, protože není v zájmu dětí.
      Milan

      Vymazat
    2. Já jsem to zkusila soudu sdělit v jednom případě zrovna před pár dny, protože klient se rozvádět nechtěl, ale nezdálo se, že by to někoho zajímalo.

      Vymazat
    3. Ne,nejsem soc.prac., na soud píšeme,opravdu, ale jelikož nejsme účastníky soudního řízení,nemáme tu validitu.Ve finále rozhodne stejně soudce
      Dita

      Vymazat