čtvrtek 16. března 2017

Nezvládám svou úlohu

v jedné kauze.
(Našla jsem mezi nepublikovanými texty tento starší článek. Možná by byla přece jen škoda, kdyby zapadl. Ale jen pro mne. Zveřejňuji jej v původní podobě, jen s minimálními úpravami, jako autentický záznam mého tehdejšího neobvyklého prožívání jednoho případu.)

Je to specifická věc trestněprávního charakteru, z odborného hlediska bagatelní záležitost.
Já bych v ní ani neměla vystupovat, protože se týká někoho, kdo je mi blízký, kdo patří do okruhu lidí, na něž bych se se důvěrou obrátila, kdybych potřebovala pomoci.

Ale záležitost se vyvinula tak, že v ní figuruji, a svůj jedinečný vývoj má i nadále.
Samozřejmě jiný, než jsme předpokládali na začátku, ale to už je vlastnost kauz, v nichž by advokát z výše uvedených důvodů neměl vystupovat. Víme to všichni.

Navenek se mi jakž takž daří plnit své formální úkoly v celém procesu, ale vnitřně mne to ničí. Kdykoliv se spis aktivuje a věc se má někam posunout, většinou směrem, který si klient nepřeje, začne se to nepříjemně projevovat na mém psychickém stavu. Jsem roztřesená, nemohu myslet na nic jiného, pronásledují mne výčitky, zacykleně přemýšlím, co dělat tam, kde nelze dělat nic.

Je totiž náročné vidět, jak věci nejdou a sypou se pod rukama. Je to náročné i v případě klientů, k nimž nemá advokát žádný osobní vztah, ale tam je povinen a připraven nepříznivý vývoj snášet, je to běžná součást naší práce, kterou jsme se naučili nebrat si domů, nechávat ji za dveřmi kanceláře. Jenomže tohle je jiný případ, protože jej v kanceláři nechat nemohu. A trpím, protože trpí někdo, koho mám ráda.
Je smutné sledovat, jak události následují jedna za druhou, jak nad jejich vývojem nemáme vůbec žádnou vládu a jak neúprosně nastane vždy ta horší z možných variant. A přitom je to ta nejobvyklejší věc na světě. Nad svými životy skutečně žádnou vládu nemáme, ví to každý, kdo se někdy setkal s nějakým vážným problémem, který před něj postavila vyšší moc.
Kromě toho se s tím nemohu ani nikomu svěřit, vázána profesní mlčenlivostí; jen kolegovi v kanceláři, který je mi konzultantem, mohu naznačit, jak mne to vnitřně ničí, a snad ještě manželovi, který mi ale nemůže nijak pomoci.

Před několika týdny, nebo spíš už měsíci, jsem si v jedné takové atace musela přiznat, že to nezvládám a že asi potřebuji odbornou pomoc. Což je pro mne situace naprosto nepředstavitelná a neočekávána. Já?! Ale já lidem radím a musím být profesionál. Umím zvládat i náročné situace. Něco takového, že bych nezvládala svou úlohu v nějakém řízení, je nemyslitelné.
Obrátila jsem se na našeho kněze, jednou v pátek večer, když jsem za ním přišla uplakaná a vyděšená. Vyděšená z toho, že nedokážu přijmout běh událostí, které se mne ještě ke všemu v podstatě netýkají, protože jde o život někoho jiného. Kněz mi pomohl a já se teď jenom snažím si jeho postoj k věci vštípit a jeho uklidňující slova vybavit vždy, když se to bude opakovat.
A že se to ještě bude opakovat, je jisté.
Protože tohle musím dobojovat až do konce.
Je vyloučeno, abych se nyní ve věci přestala angažovat. Nemohu to udělat a neudělám to.

Vnitřně vím, nebo spíš věřím, že svým vlastním trápením nad tímhle spisem snad trochu snímám břemeno, které musí nést někdo jiný, jeho hlavní aktér. Musím si tím trápením projít, abych umenšila utrpení někoho jiného. Snad to bude mít alespoň tento efekt, doufám v to.

A je to celé nutné i z jiného důvodu.
Taková událost nás zbavuje nebezpečné a zhoubné sebejistoty. Takové události a prožitky jsou v profesním životě velice potřebné. Vlastně za ně mohu být vděčná, protože odkrývají pravý stav věcí, a to ještě na kauze, která nakonec snad - snad! - nebude mít na nikoho, na jejího aktéra ani na jeho právní zástupkyni, zničující účinky. Co kdyby to přišlo v nějaké jiné, mnohem horší podobě, co kdyby se taková připomínka vlastních limitů projevila v jiné formě, třeba jako obrovská profesní chyba, nebo v osobní, nikoliv pracovní sféře? Také bych se sesypala?

Ach, věřím, že to nakonec dobře dopadne.

(jaro 2015)