pátek 21. dubna 2017

Maloměstské etudy

Když chcete bydlet na maloměstě, je dobré přizpůsobit se jeho mentalitě. Někdy to může být i zábava.
(Omlouvám se, než se vrátíme k vážným tématům, neodpustím si ještě jeden prokrastinační článek o ničem.)

Jedna nešikovná obyvatelka naší ulice vezla ráno nejmladší dítě k babičce, potom zaparkovala u domu a šla do práce pěšky. A nechala svítit světla.
Když jsem se odpoledne vracela, říkala jsem si už zdálky, co to tam svítí? A vida. Já jsem tak pitomá! Baterka samozřejmě vyšťavená; tatínek sice mínil, že když si odpočine, mohla by se potom chytnout, ale to rozhodně není případ tohoto vozu.
Servisman, který provozuje garážovou autodílnu hned za rohem, si v telefonu vyslechl můj problém a trošku poťouchle mi sdělil, že je na dovolené v Rakousku a vrací se až příští týden. Takže se zřejmě obratem k řešení mého problému nedostaví. No tohle! Jak se může rekreovat někde v Alpách, když já tady něco potřebuju? A ještě ke všemu ty řeči, které u toho vždycky má, jakože Alfy mají spoustu nedostatků a kdesi cosi; na to si ale musí člověk zvyknout, když chce, aby mu do toho garážový velmistr lil olej a chodil mu nabíjet baterku. Pokud není zrovna na dovolené.

Volám kamarádce, která bydlí s rodinou v sousedství; přátelíme se a vím, že se na ni mohu v případě nouze s důvěrou obrátit. Číslo na jejího manžela nemám, ale kamarádka mi za chvíli potvrzuje, že po příjezdu z práce mi její muž přijde pomoci.
Já zatím jedu pro dítě k babičce manželovým autem, které tu ráno nechal, protože dopravní situace v našem městě a zejména v naší čtvrti se v důsledku uzavírek zhoršila natolik, že autem již není možné vůbec nikam dojet. Volíme tedy alternativní způsoby přepravy, například chodíme pěšky. Alespoň tady teď mám pojízdné auto. Oproti Alfičce si v tom manželově připadám, jako když řídím tank. Přiměřeně situaci proto nadávám, především sobě.

Po půl páté zvoní soused s nabíječkou. Je fanouškem neobvyklých aut, takže se nemusím obávat přechytralých řečí na adresu italské značky. Na rozdíl ode mne je také vybaven pro řešení těchto situací. Jenže nejde to tak snadno, nakonec přes hodinu pobíháme kolem auta, počítaje v to ale i pití kávy, zatímco čekáme, jestli se baterka trochu dobije. Alespoň se štamgasti z hospody na rohu, kteří v jarním slunci sedí venku na lavičce, mají čím bavit.
"Předěláváte to na elektromobil?", zdraví mne s úsměvem soused z vedlejšího domu, který překračuje kabely na chodníku.
"Při mojí šikovnosti asi ano," odpovídám.
Auto nakonec nastartuje a před plným dobitím se hodlám projet. Od chvíle, kdy jsem překonala svůj zásadní, principiální odpor k řízení, se ze mne totiž stala docela nadšená alfistka.

Přemýšlím, kam vyjet. Nakonec nabízím sousedovi, když už tu je, zajet k mým rodičům prohlédnout si sekačku na trávu, které se můj tatínek chce zbavit, protože si koupil na sekání rozlehlé zahrady traktůrek. Možná by se jim sekačka hodila na chalupu.
"Nebojíš se se mnou jet?", směju se.
Soused se nebojí a radí mi, kudy objet nejnovější uzavírky a dostat se na hlavní bez toho, abych musela prosit řidiče v koloně o přednostní puštění.

Obhlédneme sekačku, tatínek nám ještě elektrikářsky nadšeně předvádí nabíječku, kterou asi před padesáti lety zhotovil svépomocí můj dědeček, a vracíme se. Na poslední chvíli se rozhodneme prohodit na místě řidiče.
"Podíváš se, jak se řídí Alfa," mrkne a z vesnice vystřelíme rozhodně vyšší než povolenou rychlostí.
Jedeme domů, autu je mnohem lépe, protože pozná svoje.

Přijíždíme do naší ulice, na rohu vidíme kolegu R., advokáta, který se nedávno usídlil v naší čtvrti. Vystupuje právě ze svého vozu, postava vysportovaná, na očích tmavé brýle; dokonalý styling kazí jen to, že nezaparkoval před kasinem, ale před vietnamskou večerkou. Obhlédne okolí; dívá se, kdopak to jede kolem? Paní kolegyně, hm. Odkud se asi vrací, s tímhle pánem, v červené Alfě, v půl sedmé večer? Pro takovou situaci existuje jediné možné vysvětlení, zejména když jste součástí justičního prostředí na malém městě.
Na sedadle spolujezdce se nemůžu smíchy udržet: "Právě jsme přišli do řečí."
Musím si to pamatovat a hned zítra ráno poslat do oběhu správnou verzi této historky.

PS. Ráno jedna nešikovná obyvatelka naší ulice vypojovala z auta nabíječku, uvolnila plastový doraz víka kapoty a ten malý špuntík jí spadl někam mezi motor a zbytek auta.

(předvelikonoční týden, duben 2017)

4 komentáře:

  1. No jo, když ti Taliáni mají větší smysl pro krásu než praktičnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je asi pravda, ale nemám jim to za zlé:-)

      Vymazat
  2. Kdo si nevybil baterii v autě, není řidičem:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, když o tom tak přemýšlím, oni to vlastně všichni brali dost chápavě:-)

      Vymazat