úterý 4. dubna 2017

Na chodbě před soudní síní

se nepotkávají jenom účastníci

Malé zranění z dopravní nehody jsem rozchodila docela rychle. Dala jsem si náramně záležet na tom, aby mne zde jen několik málo dnů po nehodě viděli pobíhat soudci, státní zástupci, policisté, zkrátka všichni lidé činní na našem malém Justičním náměstí. Aby snad někoho nenapadlo, že by měl být ten dědula, který mne srazil, souzen pro trestný čin.
Ale zřejmě to přece jen není úplně v pořádku. Každou chvíli špatně šlápnu a noha se mi podlomí. A o víkendu jsem nešikovně stoupla do jakési prohlubně v jinak rovném chodníku, kotníkem mi projela bolest a bylo to zpět. Trochu to oteklo a zase nemohu pohodlně chodit. Jenomže já se s tím prostě nemohu povalovat v posteli a čekat.

Hned v pondělí ráno jsem zastupovala u soudního jednání, které naštěstí proběhlo nad očekávání rychle. Na protistraně byl kolega advokát, jinak také aktivní sportovec. Vzpomněla jsem si, že při minulé kauze, kterou jsme proti sobě vedli, hýřil odbornými znalostmi o různých nalomených, naražených, natržených svalech, úponech a kloubech; skoro jsme ani nemuseli přibírat znalce z oboru zdravotnictví.

Po jednání, když jsme vyšli z jednací síně na chodbu, jsem ho chviličku zdržela.
"Pane kolego, vy se v tom vyznáte, možná byste mi mohl poradit, co mám dělat s kotníkem?"
"A copak se vám stalo?"
Vylíčila jsem mu problém a kolega mi udělil nějaké základní rady.
"A vidím, že stejně nosíte boty na podpatku," usmíval se. "I s bolavým kotníkem chcete být hezká."
"Když mě to v těch botách vlastně bolí míň," hájím se.
Chvíli hovoříme o regeneračních sportovních procedurách. Chodbou se k nám blíží jiný kolega, doyen místní advokacie.
"Copak tady probíráte?", hlaholí na nás. "Snad ne sport? Já sportuju rád, to je o mně známo!", pomrkává výmluvně a trochu dvojsmyslně; jeho robustní figuru rozhodně nelze nazvat atletickou.
"To já ne," odpovídám sarkasticky.
"A proč ne, paní doktorko, postavu na to máte," opře se do toho kolega, který mi udílel rady.
Z jednací síně mezitím vyšel soudce a zaslechl konec našeho hovoru. Pohotově si přisadí:
"Ale náturu na to nemá!"
Rozesměju se.
"To je fakt!", přitakám vesele.

Odcházíme každý jiným směrem. Starší kolega míří na jednání, advokát protistrany za svým klientem, já tu klienta nemám, a tak se hned vracím do kanceláře, a soudce jde do své pracovny psát právě vynesené usnesení.

Opouštím soudní budovu a ještě se usmívám. Byl to dotek starých, veselejších časů. Ono by v té justici bylo vlastně docela příjemně... kdyby se tam neřešily spory a trestné činy.