neděle 11. června 2017

Dnes budu psát o mužích

Ale nebude to jako z lifestylového časopisu

Nechápu, jak to dnešní muži zvládají.

Když se podívám na život průměrného muže, připadá mi jako člověk pod tlakem ze všech stran.
Jenom když si uvědomím, na co všechno má dnešní muž vydělat. Zejména pokud si pořídí manželku, často tak, že s nějakou ženou několik let chodí, pak s ní i bydlí, bojí se jí říct, že není ta pravá, a nakonec se od ní nechá dovléct na radnici.
A pak už to jede: hezký dům nebo nový byt, takže hypotéka, auto, takže leasing, jedno dítě, druhé dítě, takže kočárky, postýlky, autosedačky. Splátky a školkovné, další skříně a nová sada pneumatik, a chceme na slušnou dovolenou a žena si přece má právo odpočinout, tak permanentku do fitka, a kola pro všechny a dítě zase povyrostlo, tak další kolo a lyže a mobil a příplatek za lepší očkování a bazén na zahradu a tak pořád dál a dál, bez perspektivy, že potřeba stále nových a lepších věcí někdy poleví.
A muž je moderní, takže ví, že se musí dětem věnovat, že manželka chce také pěstovat své koníčky a pracovat na kariéře a vzdělávat se a chodit na zumbu, takže muž umí samozřejmě přebalovat a připravit Sunar a chodí na hřiště a na dětské dny, které pořádá místní spolek. Ani o víkendu si neodpočine, protože se samozřejmě musí pořád něco podnikat, jezdit na výlety a za kulturou a pak z toho dávat fotky na Facebook.
A to není vše. V práci na něj tlačí nadřízení, aby podával výsledky, a jeho podřízení nejsou dost výkonní, je třeba je neustále hlídat a občas taky někoho propustit. Dodavatelé chtějí zvýšit ceny a odběratelé hrozí, že půjdou za levnějším, a uzávěrka se blíží a akcionáři chtějí vyšší zisky než loni a muž taky potřebuje výsledky, aby byly roční bonusy a rodina mohla jet na dovolenou k moři, protože manželka si přece "bez moře absolutně neodpočine", a navíc si stěžuje, že je na všechno pořád sama.
A samozřejmě se chce taky manželce líbit, však už mu naznačuje, že mu roste trochu břicho a měl by začít cvičit a ne jít jednou za měsíc s kamarády na pivo, ale věnovat se rodině a taky zajet k mamince posekat trávu.

Do toho mu žena pořád doma mele něco o tom, co mají a nemají kamarádky, a chce, aby si jí všímal a chválil a nezapomněl na její narozeniny a někam ji vzal, na večeři nebo do divadla, na vztahu se přece musí pracovat a musíme spolu komunikovat.

A tak to jde pořád dál, někdy se v noci vzbudí a říká si, že ho tak divně píchá v rameni a co kdyby se s ním něco stalo, kdo bude živit děti a splácet hypotéku?

A když už má toho stresu nad hlavu a na služební cestě, když si dají večer trochu víc vína, skončí v posteli s asistentkou jejich oddělení, stejně nepřijde úleva. Asistentka se nedá jen tak odbýt, románek jí nestačí, proč by taky tenhle chlap vydělával na svou rodinu, když může být s ní, však je jíž už pětatřicet a pomalu cítí, že jí ujíždí vlak.
A tak je za chvíli v kleštích ještě horších než předtím, doma dusno, s milenkou dusno, aby se už rozhodl, jestli manželka nebo ona, splátky hypotéky naskakují každý měsíc, k tomu brzy přibude výživné, a nová žena bude chtít nové miminko a kolotoč bude pokračovat, a jeho děti s novou partnerkou dobře nevycházejí a taky musíme někde bydlet...

Jak se tohle dá vydržet?



49 komentářů:

  1. Proč z těch posledních článků tak silně stříká frustrace? Ne, odpověď nežádám ... jen bych tak nějak ponechala na lidech, aby si své životy řídili sami a také si nesli důsledky svých jednání. Mnohdy jsou silnější, než se jedné advokátce zdá :D
    Julie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Julie,
      čiší z toho beznaděj.
      Kanceláří mi prochází zástup lidí, kteří řeší rodinněprávní problémy, jsou z toho nešťastní, plácají se v tom,... jenomže tohle je ten typ problémů, které právo za lidi nevyřeší. Lidé chtějí, aby za ně soudy vyřešily něco, co žádný soud vyřešit neumí.
      Hodně na toto téma píše advokátka Daniela Kovářová.

      Samozřejmě, že tyto situace jsou důsledkem toho, jak lidé jednají, jsou důsledkem jejich rozhodnutí, dopadají ale i na další lidi, třeba na děti.

      Články budou tvořit takový miniseriál, budou tři nebo čtyři.

      Vymazat
    2. Víte, Christabel, jedna moje kamarádka žila v rodině, kde spolu rodiče byli jen kvůli dětem. Rozvedli se v okamžiku, kdy obě děti "vylétly z hnízda". Říkala, že když po letech zjistila, jak oba její rodiče vlastně trpěli tím, že zůstávají spolu a přesto spolu nejsou, nikdy by po nich tohle nežádala. Julie

      Vymazat
    3. Julie,
      ano, to vím velmi dobře.
      Vždycky, ale úplně vždycky se v těchto diskusích zjeví někdo, kdo zná někoho, komu rodiče vlastně ublížili tím, že se nerozešli, nehandrkovali a nepředávali si dítě jako nějakou hračku.

      Vymazat
    4. Přeci není nutné, aby se handrkovali a předávali si dítě jako hračku. Rozchod automaticky nemusí znamenat, že si rodiče budou své frustrace léčit na těch dětech. Julie

      Vymazat
    5. Nutné to jistě není, pak je ale otázka, proč to tolik lidí dělá? Protože aby se toho vyvarovali, musí být všichni zúčastnění mimořádně osobnostně vybavení. A to obvykle nejsou.

      Ale ta situace není pro dítě komfortní ani v případě, kdy se nehandrkují. I tak mu to dost ubližuje.

      Vymazat
    6. Co je tolik? Ono asi nelze soudit právě z advokátní praxe, protože k advokátovi lidi lezou, když mají pocit, že se potřebují handrkovat.

      Ubližuje? Co dětem vlastně ubližuje? Co ubližuje lidem? Nám všem? Toto je fakt na dlouhou debatu. Ano, jsou rozvody, kdy by bylo vhodné oba zúčastněné praštit lopatou po hlavách, aby se jim alespoň trochu rozsvítilo, ale jsou prostě na světě i lidi, kteří se dokáží v klidu a pohodě rozejít a dál milovat své děti a neházet si klacky pod nohy. A nepodceňujme ty děti, ony cítí a ví. Takže myslím, že jsou schopny vycítit i napětí v udržovaném manželství, přičemž si myslím, že je pro ně potom daleko lepší, když se rodiče v klidu rozejdou a dítě má stále oba rodiče a oba v pohodě. Julie

      Vymazat
    7. No tak já nesoudím jenom z advokátní praxe, běžný život kole mne mi také poskytuje nějaký materiál. Často horší než ty spisy, musím říci, bohužel.

      No ale jak říkám, existuje spousta lidí, kteří si krásně odůvodní, že pro jejich děti je vlastně nejlepší, když žijí v rozbité rodině. Tady toho vidíme velmi ilustrativní ukázku. To jsou přesně ta klišé, kterými prosťáčky krmí naše milé celebrity.

      Jinak nevím jak k Vám, ale do mé kanceláře klienti nelezou, ale chodí.

      Vymazat
    8. Jak s tímhle souvisí celebrity? Bulvár nečtu a celebrity jsou mi úplně ukradené. To už je trochu mimo. Julie

      Vymazat
    9. Aha, to jsem se už přenesla do toho dalšího článku, který jsem zatím nepublikovala.
      Myslím, že že hodně těchto problémů vyvěrá z toho, že tzv. celebrity takový život veřejnosti prezentují jako bezproblémový. Příkladem může být herečka Vilhelmová, která odešla od otce svých dětí, nabrnkla si asi o osm let mladšího umělce, který teda dělá jejím dětem otčíma, hned s ním měla další mimino a teď chodí vykládat do médií, jak je happy. Taky se tomu vyhýbám, ale jeden čas na mne koukala z každého časopisu.

      Ale já už jsem tady na toto téma jednou velkou polemiku vyvolala, napsala jsem to tehdy hodně drsně:
      http://panirtenka.blogspot.cz/2012/11/mile-husy-aneb-dopis-hereckam.html

      Vymazat
    10. No, já nevím, ale mám ve svém okolí dost rozešlých párů, které spolu normálně fungují. A troufám si říct, že bulvár se jim doma vážně nevyskytuje. To je trochu stejné jako tvrdit, že někdo hulí jak prokoplý kamna, protože hulí i náš prezident .... Julie

      Vymazat
    11. Podle mne je to v takovém obecném ovzduší ve společnosti. Právěže to není jen v bulváru, je to prostě normální věc napříč společností, od politiků po celebrity, tento životní styl je prezentován jako OK. Jenomže narozdíl od těchto lidí běžný člověk nemá na to, aby financoval dvě domácnosti, což z toho nutně vyplývá, protože rodina pohromadě je levnější než rodina ve dvou bytech.

      To, jak to skutečně (ne)funguje, se lidem neprezentuje.

      Přitom by těchto případů mělo ubývat, protože lidé spolu mají v dnešní době ve zvyku žít dlouho před svatbou, takže se mají příležitost poznat a ví dobře, s kým si ty děti pořizují. Jenomže tahle rovnice vůbec neplatí - což je s podivem.

      Vymazat
    12. Já osobně v obecném ovzduší ve společnosti nyní cítím jen obrovskou netoleranci. A s tím souvisí i fakt, že právo soudit se mi dostane v okamžiku, kdy se projdu v botách toho, koho soudit chci. Jakékoli tolerantní a slušné chování by mělo být oceněno, naopak je vydáváno za poklesek ... svět se asi zbláznil nebo nevím.

      Článek o celebritách jsem přečetla a nějak vůbec nechápu, proč bych se měla zabývat vztahy v rodině někoho, koho znám jen z jeho rolí ve filmech. A už vůbec nevím, proč bych ho měla hodnotit, když jsem si s ním v životě nevyměnila ani "Dobrý den". Julie

      Vymazat
    13. Julie,
      ano, tenhle blog, který právě komentujete, píše netolerantní autorka. To tak je. Já v toleranci některých jevů nespatřuji žádnou hodnotu.
      Toleranci vyžaduje jen to, co je špatné, nesprávné, zlé. My se pak rozhodneme, zda to tolerovat budeme, nebo nikoli. Správné a dobré věci samozřejmě žádnou toleranci nevyžadují.

      Vy se ovšem mýlíte, protože ve společnosti je naopak dost vysoká tolerance negativních jevů. Děti ovšem takovou toleranci nevykazují, často na zde diskutované chování reagují různým problematickým chováním, nemocemi, odmítáním jednoho z rodičů, přebíráním nevhodných modelů chování a podobně.

      Jinak nevím, jaké tolerantní a slušné chování, které bych měla ocenit, nyní máte na mysli. O žádném takovém v této diskusi řeč nebyla.

      Mimochodem, mohu Vám poskytnout odkazy na blogy vysoce tolerantních žen, které si tam s jinými ženami, samozřejmě rovněž velmi tolerantními, povídají. Ale je to většinou dost nudné:-)

      Vymazat
    14. Christabel, tak to jsem byl třeba já. Otec alkoholik, agresivní, občas létaly vajíčka (v lepším případě), jindy bylo sklo na parapetu poznamenané navždy na památku tím, že se vedle mamky roztříštil broušený popelník. Občas nějaké modřiny, a tak. Otec - osmašedesátník, komunista, zakázaný architekt, frustrovaný, o hodně starší než máma, z jeho strany jsem byl asi 7 dítě, benjamínek, z matčiny jedináček.

      Když byla máma těhotná, tak se "museli" vzít, rozhodně na to tlačilo příbuzenstvo. Táta byl napřed zajímavá progresivní partie, v roce 1968 se dostal do místních funkcí, k tomu i byt, pak je oba vyhodili na ulici a museli jsme žít v 5 v 1+1 u příbuzných dost dlouhý čas.

      Mamka z toho všeho hysterická, utíkala z domova k babičce, mě tam nechávala (když jsem byl už školák). Protože na mne zas tak agresivní nebyl, pouze si pouštěl na celý barák buď Novosvětskou symfonii, nebo jiného Dvořáka (dodnes ho přesto miluju - Dvořáka, tátu nakonec taky), nebo Svobodnou Evropu. No a já pak chodil to rádio tišit, aby se on neprobudil a nedal to hlasitěji a zase aby z baráku netloukli.

      Mamce jsem opakovaně říkal, že bych chtěl, aby se rozvedla. Vysvětlovala mi, že by to nic nevyřešilo, protože nebylo kam ho vystěhovat (za bolševika). A utíkala a nechávala mne v tom.

      Pokud jste chtěla příklad, tak já po rozvodu toužil, aby otec už vypadl. (Že i máma měla řadu chyb jsem zjistil až po řadě let.)

      Vymazat
    15. To, že má někdo v životě někdo něco jinak, nemusí znamenat, že to má špatně. Má to prostě jinak. Může se mi to líbit a nemusí se mi to líbit, ale je to jeho život, ne můj. Jsou jistě jevy, které si toleranci nezaslouží (ale o těch řeč není, teda myslím), ale žít slušně a v klidu svůj život, byť při něm třeba dojde k rozvodu dvou lidí, nepovažuji za něco, co by mělo být odsouzeníhodné. K žádnému rozvodu (nebo i rozchodu) dvou lidí nedojde z minuty na minutu. Něco tomu vždy předchází. A většinou jsou v tom oba. A když se dohodnou, že takto už to dál nejde, je to jen jejich věc, protože je to jejich život. Oni se svobodně rozhodli, že svoji životní cestu částečně rozdělí. Co je na tom špatného?

      Poslední odstavec nějak nechápu, jak souvisí, ale to je jedno. Julie

      Vymazat
    16. Julie,
      to, že tady žijí statisíce dětí z rozpadlých rodin, je prostě špatně, a rozhodně to není nic, k čemu bychom měli být přehnaně tolerantní.

      Když se lidi dohodnou a rozejdou se - špatného na tom nemusí být nic, pokud nemají děti, kterým ničí domov. Ničit dětem domov je špatně, připravovat dítě o soužití s druhým rodičem je špatně, střídavka je taky jenom náhradní řešení.

      Divím se, že tohle musím někomu vysvětlovat.

      Vymazat
    17. Ke zbytku diskuse se ještě vrátím, až bude více klidu.

      Vymazat
    18. Tak se divte. Julie

      Vymazat
    19. No když vezmu v úvahu Gaussovu křivku, tak se možná ani nedivím:-)

      Vymazat
    20. Karle,
      já si právě myslím, že existují patologie, kdy to opravdu nejde - domácí násilí, alkoholismus, drogy, někdy i enormní míra nějaké špatné vlastnosti, třeba lenosti. Tam je to problém, pokud s tím dotyčná strana nechce nic dělat. V některých případech by se s tím i něco dělat dalo, kdyby byla vůle.
      Bylo by zajímavé zjistit, jak velká část těchto případů je toho druhu, že partner takového člověka dobře věděl, do čeho jde. Ony existují ženy, které s někým žijí, on je mlátí, ony se za něj vdají a pak se diví, že je mlátí. Jsou i ženy schopné do takových svazků přivést své děti z předchozích vztahů.
      Z toho ovšem ještě nevyplývá, že nahrazení takového člověka cizím, tj. většinou otčímem, je ku prospěchu dítěte. Nehledě na to, že lidi mají tendenci chyby ve výběru partnerů poněkud replikovat.

      Tyto patologie ale zřejmě nejsou problémem většiny těch lidí, kteří se rozcházejí. Dneska je úplně normální zničit rodinu se dvěma předpubertálními dětmi kvůli nějaké káče, která šla kolem.

      Vymazat
    21. Miloslav Ponkrác14. června 2017 4:16

      Julie: "Říkala, že když po letech zjistila, jak oba její rodiče vlastně trpěli tím, že zůstávají spolu a přesto spolu nejsou, nikdy by po nich tohle nežádala."

      Žije v silné nevědomosti, jak mnoho jí tím rodiče dali a jak mnoho jí tím pomohli. Naprosto netuší, jaké problémy by mohla řešit, pokud by to rodiče nedělali.

      **

      Julie: "Ubližuje? Co dětem vlastně ubližuje? Co ubližuje lidem? Nám všem? Toto je fakt na dlouhou debatu."

      To je to podstatné. Dítě není malý dospělý, dítě není kopií dospěláka. Dítě je mnohem zranitelnější, a jede svůj vývoj od skoro nuly. Ubližují mu jiné věci, než si představuje dospělý, a neubližují mu věci, které mu musejí podle představ dospělého nutně ublížit.

      Všechny tyto juliánské úvahy tímto trpí. Dcera zjišťuje, že toto nežádala, ale tento názor je podložen tím, že myslí jako dospělá, nikoli jako dítě. Ten dětský stav si nepamatuje, a hlavně nezažila jiný stav aby mohla porovnávat.

      **

      Julie: "Já osobně v obecném ovzduší ve společnosti nyní cítím jen obrovskou netoleranci. A s tím souvisí i fakt, že právo soudit se mi dostane v okamžiku, kdy se projdu v botách toho, koho soudit chci."

      Takže třeba vrahy by směl soudit jen vrah. Zloděje pouze zloděj. Pedofila by směl soudit jen pedofil, atd...

      **

      Julie: "Jakékoli tolerantní a slušné chování by mělo být oceněno, naopak je vydáváno za poklesek ... svět se asi zbláznil nebo nevím."

      Existují nějaké kulturní, společenské a mravní normy. To je v zásadě jediné, co člověka dělí od zvířete a zákona džungle.

      Ve své podstatě např. policie a soudy jsou vrcholem netolerantnosti. Odsouzení pachatele není ničím jiným než netolerancí k pachateli a jeho činu.

      Zákonodárci jsou opět netolerantní blázni podle vás. Protože zákony zcela netolerantně (svět se asi zbláznil nebo nevím...) určují, které jednání nebude tolerováno.

      Vůbec 90 % státu i lidí vyrábí netolerantní omezení. Asi se svět zblánil. Např. netoleranci k tomu kálet na náměstí nebo netolerantně bránit někomu probodnout někoho nožem.

      Atd.

      Miloslav Ponkrác

      Vymazat
    22. Miloslav Ponkrác14. června 2017 4:31

      "To, že má někdo v životě někdo něco jinak, nemusí znamenat, že to má špatně. Má to prostě jinak."

      Nemusí, ale také může.

      **

      "ale žít slušně a v klidu svůj život, byť při něm třeba dojde k rozvodu dvou lidí, nepovažuji za něco, co by mělo být odsouzeníhodné."

      Jenomže zde ani článek ani diskuse není o jednotlivci, ale o masovosti tohoto jevu.

      Rozvede se půlka manželství. Často s drastickými následky pro děti, s drastickými následky pro finanční situaci některých zúčastněných, a dalšími následky.

      Ta četnost toho jevu rozvodu je špatně.

      **

      "K žádnému rozvodu (nebo i rozchodu) dvou lidí nedojde z minuty na minutu. Něco tomu vždy předchází."

      Třeba že se nudí. Nebo se nenaučili zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Nebo že nikdy nedospěli a nebyli schopní si stát sami za sebou. Nemusí to být ani zdaleka žádný velký problém.

      **

      "A většinou jsou v tom oba. A když se dohodnou, že takto už to dál nejde, je to jen jejich věc, protože je to jejich život. Oni se svobodně rozhodli, že svoji životní cestu částečně rozdělí. Co je na tom špatného?"

      Pokud jsou tam děti, není to jen jejich věc. Není to jen jejich život.

      Julie, máte tendenci všechno bagatelizovat, a záměrně zamlčovat tu druhou stranu věci.

      Miloslav Ponkrác




      Poslední odstavec nějak nechápu, jak souvisí, ale to je jedno. Julie

      Vymazat
    23. Pane Ponkráci,
      děkuji za trefné odpovědi na citované komentáře.
      Nemám čas ani energii to zde tak dopodrobna rozebírat, ale napsal jste to velmi výstižně.

      Třeba to, že děti vnímají věci jinak, také že jinak věci hodnotíme zpětně z pozice dospělého, než jako dítě, a že zpětně také nevíme, jak by to vypadalo, kdyby nastala ta jiná varianta (nejsme elektrony, které zažívají oba stavy současně, že?:-)), že rozchod rodičů není jen věc těch rodičů.

      Některé komentáře problém skutečně velice bagatelizují.

      Vymazat
    24. Pane Ponkráci,
      hodně dobré. Jenom ta četnost rozvodů není špatná sama o sobě. Je to jen tragický důsledek politiky sociálního státu. Stačí porovnat, jaké to měla rozvedená (nebo nesezdaná) matka na začátku a na konci 20. století.
      Manželství se změnilo z "prožít spolu život v dobrém i ve zlém" na spotřební zboží. Když se něco pokazilo, nač to opravovat, když jde snadno pořídit nové.
      JH

      Vymazat
    25. Miroslave, Miroslave, já jsem jen nastoupila cestu, která zde byla nastavena, abych jí vedla na opačné straně problému :-). Věřte, že si velmi dobře uvědomuji mnoho problematických aspektů rozvodů, ale současně si, na rozdíl od autorky blogu, uvědomuji, že na lidský život neexistují šablony, s čímž se Christabel velmi těžko smiřuje. .... Neměl jsem čas sem pár dnů jít, jdu dočíst další moudra stran lidských životů, kde si přečtu ten správný návod na život :-). Nebo možná spíš pohanění toho, který se autorce nelíbí. Upřímně? Díky posledním článkům na téma lidského soužití jsem čím dál víc ráda, že nehledám na malém městě, kde autorka působí, advokáta, který by mi pomohl v nelehké situaci, byť by to celé mělo proběhnout v klidu. Docela by mě v tuto chvíli zajímalo, jestli klienti paní advokátky vědí, jak moc ona jejich nelehkou životní situací, kterou se snaží zvládnout, pohrdá. Julie

      Vymazat
    26. Julie,
      pohrdání je z jednání člověka vždy cítit; druhá strana jej pozná, nelze ho skrýt, nebo jen velmi obtížně a nakrátko. Já rozhodně problémy mých klientů nepohrdám a z reakcí, které od nich mám, vidím, že si to ani mí klienti určitě nemyslí.
      Možná ale nemusíte řešit, co si mí klienti myslí o mé práci, od toho to tady opravdu není a je to zcela mimo téma diskuse.

      Vymazat
  2. Právě jsem odeslala komentář na předchozí článek a zde naskočil další ve stejném duchu.

    Chris, tak to za ně neřešte. Existují psychologové, psychiatři, jiní terapeuti, kamarádi, širší rodina..
    Frustrace, beznaděj.. zadělávate si na syndrom vyhoření, zdá se mi.
    Ela

    PS líbil se mi názor jednoho nutričního poradce, který říkal, že opakovaně klienta odmítne s tím, že problém se stravou není hlavní, ale jen zástupná věc. Takové to odmítání lepku, mléka, bílého cukru, masa.. je často práce pro doktora přes hlavu, nikoliv doktora přes střeva :-) Taková milenka je často způsob, jak zdrhnout od problému.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      to je dobré - tak to za ty lidi neřešte. Taky neřeknete pacientovi, který přijde s angínou, že to za něj řešit nebudete, protože za to můžou bakterie:-)

      Ostatně, já za ně řeším jenom ty právní věci. Píšu návrhy, vyjádření, odpovídám na přípisy protistrany, chodím k soudu, vysvětluji znění rozsudku a jeho důsledky. To je moje práce.
      (Potíž je v tom, že každou chvíli vidím, že ti lidé si chodí pro psychologické rady, na které já nemám kvalifikaci. V tomto typu problémů se toho zkrátka směšuje víc dohromady.)

      Ale do syndromu vyhoření je ještě daleko.
      To jenom jsem se to rozhodla všechno sepsat a dát to sem najednou, protože teď řeším hodně problémů tohoto typu, tak jako jindy se zase nakupí nějaké obhajoby nebo problematické smlouvy nebo potíže s novým zákonem, což se tady taky objeví. Tak to vypadá opticky jako čiré zoufalství.

      Samozřejmě, že milenka je způsob, jak zdrhnout od problému. Bohužel dost často další problémy vyrobí:-)

      Vymazat
  3. První odstavec je nefér. Ještěže jste tam dala ten smajlik.
    Měla jsem tam ještě asi napsáno, ať děláte svoji práci a ostatní nechte jiným kompetentním..nebotaknějak, už nevím. Zdálo se mi to nezdvořilé :-)
    Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      napsala jsem Vám komentář k tomu Vašemu pod minulým článkem.
      Tam se to snažím trošku vysvětlit.

      Jedna věc je moje práce s klienty a se spisy, a druhá, že si z toho samozřejmě odnáším nějaké obecné postřehy a úvahy. A právě dozrál čas, že jsem se je rozhodla zde publikovat.

      Jinak já bych skutečně velmi ráda přenechala psychologickou práci psychologům, vždycky mi vadí, když se porada s klientem o právním řešení situace stočí do příliš psychologické roviny; to není moje parketa. Bohužel v těch rodinněprávních věcech to lze jen velmi, velmi těžko oddělit.
      Klienti si také dost často stěžují na práci pracovníků různých těch krizových center pro řešení konfliktních rodinných situací nebo OSPOD. Takže se tomu jednak nevyhneme, a potom také je otázka, zda ti "kompetentní lidé" jsou skutečně tak kompetentní, jak se domníváte.

      Vymazat
  4. Muži to vydrží.
    Smyslem a štěstím muže je obětovat se pro svou rodinu.
    Stačí jen trochu uznání a ponechání malinkého prostoru na odpočinek a klid.
    Hlavně nekušnit - krafat se má s kamarádkami, ne s manželem.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      no já taky v našem sociálním okolí vidím, že muži mají často za cíl budovat rodiny, stavět domy, starat se... Já sama tak nějak ani netuším, co bychom vlastně dělali, kdybychom nedělali tohle? :-)

      To uznání je ovšem velmi vzácné zboží, alespoň někdy se mi to tak zdá.
      Ponechání prostoru - v tom také může být problém. Někteří lidé mají tendenci opanovat všechen prostor...

      Vymazat
  5. Pro ty nebohý chlapy bych měla jednu radu. Ať si stále i v manželství pěstují svoje koníčky, nejlépe nějaké sportovní. Doma pak aspoň neprudí, bo se vybijou na kurtu nebo při zápase, na milenku čas nemají a pro manželku je určitě atraktivnější sportovec než pupkáč.
    Pro ženský platí ostatně totéž.

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivano,
      s tím se dá souhlasit. A někde to opravdu funguje.
      Na pěstování koníčků je ale potřeba čas, což je dost vzácná komodita, a většinou také peníze.
      Pak je také dobré, když vám protějšek čas strávený koníčkem nevyčítá.

      Kromě toho, někdy se stává, že to spadne do extrému, kdy si manžel investuje čas a peníze do koníčku místo do rodiny. To může být také zdroj konfliktů. Všeho s mírou, jak se říká.

      Vymazat
    2. No na druhou stranu, málo který koníček potřebuje více času a peněz než taková milenka, byť příležitostná a dobře tajená. Z tohodle pohledu se investice do koníčků pořád vyplatí :).

      No a pokud chlap investuje extrémní množství času a peněz do koníčku místo do rodiny? Ano, stává se to, ale to se bavíme o jiných chlapech, než o kterých je váš článek, že?

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      možná o jiných, možná o stejných... kdo ví?

      Ale ta úvaha ohledně investic do koníčku či milenky, hm, nejste ekonom?:-)

      Vymazat
    4. Chris, ekonom by mě opravil, že pojem "investice" používám nesprávně, protože to její definici nenaplňuje :).

      Ivana

      Vymazat
    5. Ivano,
      máte pravdu, ale řekněme, že investice v oblasti rodinného práva je poněkud odlišný pojem než investice v hospodářském slova smyslu:-)
      Ony i ty výnosy jsou jiného charakteru. A možné ztráty vlastně také.

      Vymazat
  6. nojo, my chlapi to máme těžký, já to doma říkám ženě furt. Ona se na mne usměje, láskyplně mě přetáhne vařečkou, vyžene mě něco dělat a jsme zase všichni v pohodě:-)

    konec vtípků - tohle podle mého souvisí s dobou - rozpad hodnot, absence společenské idee, absence vůdců, ztráta vztahů k zemi, přírodě atd.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre:-)

      Ale tím "vyžene mě něco dělat", jsi to možná trefil. Hromada dnešních problémů vzniká z toho, že lidi mají prostě moc času. A vymýšlí hlouposti.

      Rozpad hodnot: jak vidíme v diskusi, někteří to tak nevnímají. Rozpadne se rodina, však pohoda, jdeme dál, pro ty děti je to nakonec vlastně ještě lepší... jak potom uvažovat o nějakém rozpadu hodnot, když už se neshodneme ani na tom, že vůbec existují nějaké hodnoty?
      Lpění na hodnotách je vyměněno za líbivou "toleranci".

      Vymazat
    2. A povedzte kefalín čo vy si predstavujete pod takým slovom "tolerance".

      Jádro pudla je v tom, že každý chápe toleranci dosti narcisticky (tj. pouze ze svého úhlu pohledu).

      Vymazat
    3. Tohle možná patřilo do jiného vlákna?

      Ale máte pravdu, v obsahu tohoto pojmu je diskusní zmatek.
      Asi bychom to měli časem vyjasnit.

      Mám takový dojem, že tady o tom psal kdysi zajímavé komentáře jeden z diskutujících (Cover), ale to budu muset pohledat, je to někde v diskusích zapadlé.

      Vymazat
    4. Sejre, doporučuji tyto vtipové stránky:
      https://twitter.com/novakvaclav
      Například:
      >>Vyslechnuto v OBI: Zákazník: "Manželka mi na baráku furt vymejšlí nějakou práci." Prodavač: "Já už to mám dobrý. Já mám bajpás."<<
      Milan

      Vymazat
  7. Žasnu, jak se diskuse odchýlila.
    Článek je o mužích - a v diskusi ženy řeší své "právo" na rozvod.
    Je div, že s takovými vůbec někdo aspoň chvíli vydrží.
    Milan
    P.S. Už když ještě byli kluci malí a žádné hormony je nenutily vyhledávat svým zrakem na ženách obliny, snažil jsem se jim vštípit, že od rozvedených žen se mají držet co nejdál. A předkládal jim rozumové důvody u vědomí toho, že až nastoupí puberta, už je stěží o něčem poučím. A dobře jsem udělal. Teď to vidím, že jsem to dobře dělal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      také jsem překvapená.
      Tohle je diskuse k článku, který teprve bude publikován:-)

      No ovšem je to dobrá ilustrace k jinému fenoménu, o kterém jsem psala, a to, že některé ženy si prostě tu svou melou a melou a melou, i kdyby trakaře padaly. To je jedno, že diskuse je o něčem jiném, že už na argumenty bylo odpovězeno, prostě já, já, já, já. Vydržet se to dá obtížně i virtuálně, natož v realitě.

      Sňatek s někým, kdo má za sebou rozvod, je zřejmě opravdu riskantní krok. Zrovna dneska ráno jsem zastupovala u rozvodu, klient se rozvádět nechtěl, ostatně činil tak poprvé, paní už potřetí, takže měla praxi. Když to shrnu, jí zůstalo nové zařízení bytu, jemu dluhy a ještě si neodpustila naházet na něj v soudní síni špínu, protože nechtěl podepsat pro něj nevýhodnou majetkovou dohodu. A já mu moc nepomůžu.

      Vymazat
  8. Ahoj Chris, díky za hezký článek.
    Taky nejsem zrovna prototyp vhodné manželky. Tedy v jistém směru.

    Čtu poslední komentář - prosímtě a to není vůbec proti tobě! ALe jak je možné, že klientovi nepomůžeš...? Měli to tak blbo uspořádáno během toho manželství?
    Jakože obecně - jaktože si najme někdo kvalitního právníka a dopadne takhle?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo,
      nápodobně:-) Fakt štěstí, že to naši muži zvládají:-)

      Ohledně toho, že klientovi nepomůžu - pravda, měla jsem to dovysvětlit.
      Nepomůžu mu, protože není jak z toho ven. Dluhy vzniklé za manželství jsou společné, ti lidé je musí nějak poplatit společně a tady nebyly peníze investovány jako vnos, který by bylo možné snadno žádat zpátky, třeba na koupi bytu ve výlučném vlastnictví manželky nebo na prokazatelnou (co do výše nákladů) rekonstrukci takového bytu. Peníze se spotřebovaly za zařízení bytu, nábytek, skříně, zaplatily se z nich i nějaké ty dloužky manželky z minulosti, ale jsou fuč - dluhy zůstaly, ale hodnotnější věci, které by bylo možné rozdělit, nejsou. Zařízení bytu a takové věci ztrácejí rychle hodnotu.
      Takže právník s tím nic moc neudělá, je to opravdu otázka finančního hospodaření během manželství.
      Navíc když není dohoda, tak soudy o vypořádání SJM jsou důkazně dost náročné, vleklé a taky drahé - v tomto případě neefektivní.

      Vymazat
    2. Ještě doplním, že ty dluhy musí zaplatit oba, ale jak je to společný dluh, tak věřitel to může žádat po kterémkoliv z dlužníků, a samozřejmě je tím více ohrožen ten, kdo má vyšší příjem.

      Vymazat