čtvrtek 15. června 2017

Dnes budu psát o ženách, vlastně o autech

Teď se rodinněprávní kauzy valí opravdu jedna za druhou. Nejsou to případy nechutné, spíš smutné. A tak o tom víc přemýšlím.

Ale je to zvláštní, protože působí nějaký nepochopitelný zákon: čím více se zaobírám problémy v jiných rodinách a jejich rozpady, tím méně se bojím, že mne manžel opustí a rozpadne se mi vlastní rodina. Jak je to možné? Mělo by to být přece naopak, vždyť stát se může cokoliv; tolik dnešních žen má zálusk na cizí muže a vůbec se za to nestydí. Měla bych z toho být nejistá, podezřívavá, vyhlížet příznaky krize. Místo toho k tomu přistupuji dost lehkomyslně a ještě ke všemu si z toho občas dělám legraci. To není...

Zazvonil domovní zvonek. Majitel garážového servisu z vedlejší ulice mi přijel vrátit auto, protože měnil brzdové destičky. A taky kotouče. Destičky, kotouče, výměna pneumatik, olej, filtry, to je pořád něco.
Podívala jsem se na Alfu. Je dost neefektivní tohle auto provozovat; ale to jsme věděli už předtím, než se nám tady zčistajasna objevilo. Najezdím s ním málo kilometrů, protože jezdím většinou jen po nejbližším okolí. Spory v jiných městech z časových důvodů beru nerada, do Prahy se odsud nejlépe cestuje rychlíkem, na rodinné akce jezdíme rodinným autem a když už si udělám malý soukromý výlet, zaplatím to potom ještě vyšším stohem spisů a papírů na stole, protože půl dne volna znamená, že se půl dne nepracovalo, a to pro mne, protože stále nechodím na plnou pracovní dobu, představuje hodně času.

Takže Alfa najezdí málo kilometrů, a přitom její údržba stojí víceméně stejně, jako by jezdila pětkrát tolik. Je to tedy velmi nehospodárné.
Jenomže nám dělá radost. Je totiž radost se na ni jenom podívat; člověk jde kolem a hned je mu lépe na duši, protože vidí něco hezkého, výjimečného. Myslím, že i když někde jedu, je zrovna volno na silnici a proti mně se blíží jiné auto, řidič si třeba říká, že tamhle naproti jede krásná Alfa. Vlastně jen kvůli ní jsem vůbec začala řídit. Není moje, mám ji jenom v opatrování. A snažím se o ni starat, protože si uvědomuji, že to je něco jedinečného, co mi bylo propůjčeno a co zasluhuje péči a pozornost.
Jsou to jenom takové okamžiky, blyštivé záblesky zbytečné, pomíjivé a velice marnivé radosti, které ale vytváří lehkou pěnu na každodenním životě a provozu domácnosti, tak jako káva chutná jinak se šlehačkou.

Manžel jezdí úplně jiným autem. Prostorným, rodinným vozem, do kterého se nám vejdou bez potíží všechny děti, autosedačky, tašky na dovolenou, notebooky, bonbóny na cestu a nadto moje boty. Má zadní kameru a když zařadí zpátečku, zrcátka se automaticky sklopí, aby viděl, kam parkuje. A jistě má spoustu dalších chytrých a promyšlených funkcí. Jeho auto je zásadně spolehlivé, bezproblémové, kromě plánovaných garančních prohlídek manžel neřeší žádný servis a ani se nestará o to, jaký olej mu do toho v servisu lijí, z čehož by se každý správný alfista skácel. Takže ano, nové, spolehlivé, bezpečné, prostorné, funkční, nenáročné, předvídatelné... a také nekonečně nudné.

"Tady vám vracím tu vaši krasavici," podává mi servisák klíč. "Už dlouho se mi žádné brzdy tak dobře nedělaly." A hleďme, to bylo pořád řečí o nedostatcích těchto aut, ale taky tomu už propadl. Musím se usmát.

Rozloučíme se, zavírám dveře. O čem jsem to přemýšlela? O manželství. Jak by mi mohlo vydržet, při mé vlastní nedokonalosti? Proč se nebojím, že mne manžel vymění za nějaký novější model, méně náročný a s lepšími vlastnostmi? Nebudu nad tím bádat, protože to stejně nevymyslím a nevyřeším.
I když... před chvílí jsem na docela malou chvíli měla dojem, jako bych to tušila.