čtvrtek 8. června 2017

Takhle se to dělá!

Sedím v soudní síni u jednání, kde se řeší porozvodové poměry dvou dětí na prahu puberty. Jejich tatínkovi, jak se říká, spadlo srdce do kalhot a odkráčel za nějakou jinou dámou. Manželka na něj v jejich domě s jejich dětmi ještě nějakou dobu čekala, ale pak jí došla trpělivost, a tak jsme tady.

Tenhle tatínek ale uzavřel s matkou svých dětí celkem velkorysou dohodu. Děti zůstanou u ní, výživné bude velmi slušné. Přistoupil na to jen proto, že si špatně spočítal, kolik mu připadne po rozvodu z vypořádání společného jmění manželů; zaskočil se poradit jenom s nějakým kamarádem, právníka si nenajal, což je při jeho příjmech s podivem, a proto vycházel z neúplných či nesprávných informací. Já to mám za svou klientku spočítané lépe než on, ale návrh majetkové dohody jsem zatím nepokládala za nutné mu předložit. Na to bude čas, až bude pravomocně schválená tahle dohoda o výživném. Počítám, že s návrhem dohody dostane protistrana zároveň infarkt, ale to není moje starost. Peněz na svého právníka má dost.

A tak uzavíráme dohodu, rodiče mají coby příslušníci střední třídy obstojné příjmy, výživné tomu bude odpovídat, spor o uspořádání poměrů dětí po rozvodu mezi nimi není. Všichni v jednací síni se chovají slušně, kultivovaně a korektně. Slečna z OSPODu s návrhem dohody samozřejmě souhlasí, protože je "v zájmu nezletilých". Já sama netuším, jak by mohla být dohoda o tom, že děti nebudou s oběma rodiči doma, v zájmu nezletilých, ale už jsem si na dnešní časy zvykla.

Soud dohodu samozřejmě schvaluje, rozsudek vyjíždí z tiskárny, vše je bez problémů, podepisujeme protokol. Závěrem soudkyně ještě kývne souhlasně hlavou a prohodí: "Dohodli jste se, bez hádek, rozcházíte se slušně, takhle se to dělá!"
Trochu se zarazím. Takhle že se to dělá? To snad ne.
Copak to se dělá, nechat rodinu být, odejít z domova, najít si nějakou cizí ženštinu s vlastními dětmi a s ní spřádat společnou budoucnost? A co ty děti, které v tomhle věku potřebují tátu jako sůl? Jaký vzor si z chování svého otce odnesou do života a do svých budoucích rodin? Takhle se to přece dělat nemá.

Už nám ty rozvody zjevně lezou na mozek, uvědomím si vzápětí. Přibývá toho, sype se to jeden za druhým. Tohle je velmi zkušená soudkyně, má s opatrovnickými spory dlouhodobou praxi, ale jak se v tom vrtá dnes a denně, už jí rozchod rodičů, kdy na sebe účastníci nehážou v soudní síni urážky a nehádají se o každou stokorunu, připadá jako idylka. Z jejího pohledu to idylka je.
Z pohledu mé klientky to idylka ale není a jsem si celkem jistá, že to nebude idylka ani z hlediska protistrany. Ale pro ty děti, pro ty je to extrémní zátěž.

Tak tedy, takhle se to teď dělá.


42 komentářů:

  1. Podobný pocit jsem měla, když jsem kdysi viděla Julie Lescautovou, tuším hned první díl. Rozvedená, ale s manželem se normálně bavila, po francouzsku při pozdravu líbila, dcery se mu při setkání vrhaly do náruče. Kdosi se tam divil, jak spolu dobře fungují, Julie na tom nic zvláštního nepřišlo. Přišlo mi to celé takové - výchovné. Jak došlo k rozvodu je jedno, to je život, ale ukážeme divákům, že jde pak spolu pěkně vycházet a pak o nic nejde.
    Anna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anno,
      tenhle seriál jsem ráda sledovala. A máte pravdu, tam to fungovalo úplně idylicky.
      Jenomže v životě to takhle nechodí. Média - a celebrity - lidem strašně lžou. Běžní lidé, zvlášť takoví, kteří nemají na to, aby financovali dvě rodiny a dvě domácnosti, což je většina, nebo kteří k tomu nejsou osobnostně vybaveni, aby to velkoryse a s nadhledem zvládali, což je tak 99% lidí, se pak diví...

      Vymazat
    2. Ten seriál se mi tak strašně nelíbil, že jsem z prvního dílu dokoukal polovinu a z druhého čtvrtinu a pak jsem to už nikdy nepustil.
      Ale o to v článku nejde.
      Milan

      Vymazat
    3. Tak to já jsem to právě měla ráda, ty detektivní zápletky a to, jak se propojovaly s osobním životem hrdinů. I představitelka hlavní role mi byla sympatická.

      Vymazat
    4. Představitelka hlavní role mi přijde přimo "odporná". Odmyslím-li scénář a režírované chování, asi bych s ní v běžném životě příliš nedokázal komunikovat a brzy bychom byli ve střetu.
      Možná se ale hluboce mýlím, třeba je fakt chytrá a přemýšlivá, to se zcela výjimečně vyskytuje i u hereček. (Ale výjimky jsou výjimky a není třeba na nich ulpívat, že.)
      Milan

      Vymazat
  2. Znám dost lidí po rozvodu, kteří to takhle hezky, jako v seriálu umí. Jenže je to v jiném časoprostoru, za oceánem.. Americké filmy jsem dlouho považovala za čistý "holyvůůd", než jsem tam začala jezdit a zjistila, že je to povahové nastavení - americké a kanadské. Také tam na nich mám ráda, jak se dokážou racionálně postavit ke své blížící smrti. Rozdělím majetek, sejdu se s rodinou a přáteli, usmířím se, omluvím se, splním si nějaké životní přání.. Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      a není to tím, že tam jste vždycky jen na skok, na návštěvě?
      Ono to totiž někdy vypadá, že to funguje, ale když se člověk koukne pod povrch, vidí něco trošku jiného.
      To "funguje to dobře" má zkrátka víc významů... těžko to postihnout.

      S tou smrtí: to je zvláštní poznámka, nikdy jsem nic takového neslyšela.

      Vymazat
    2. Mám tam bratrance s rodinou migrujícího po celých USA, kamarádku pediatryni s americkým manželem a jeho rozvětvenou rodinou, spolužačku lékařku v NYC, kamarádku kanaďanku žíjící v Pze, mnoho smíšených manželství v klientele.. Nemyslím, že to vidím jen z pozice turisty. Ale nehádám se. Ela

      Vymazat
    3. Elo,
      já se o tom taky nechci hádat.

      Víte, ono totiž třeba když se dělá nějaká následná úprava poměrů po několika letech, kvůli zvýšení výživného a tak, tak se tam třeba řekne: styk otce s dětmi funguje podle posledně schválené dohody...
      Jenomže tím se myslím, že to funguje technicky, že tedy rodiče se podle té dohody chovají, dítě si předávají jak bylo stanoveno.
      Ale to vůbec nevypovídá nic o tom, jak to funguje v duši toho dítěte a jak to vlastně hodnotí všichni zúčastnění.

      V posledním Respektu byl na toto téma článek, hned začátek popisuje fungování takové střídavé péče dost děsivě:
      https://www.respekt.cz/tydenik/2017/23/krasny-novy-rozvod

      (Článek lze otevřít přes SMS.)

      Vymazat
    4. Tady ještě odkaz na rozhovor, který s článkem tematicky souvisí, ten je volně k přečtení:

      https://www.respekt.cz/spolecnost/porovnavani-rodicu-je-hloupost-rika-propagatorka-cochemskeho-rozvodoveho-modelu

      Vymazat
    5. Já nejsem zastánce rozvodů a střídavé péče už vůbec ne. To aby bylo jasno. Ale některé věci se prostě dějí, někdy se vztah prostě přes veškerou snahu neudrží a pak je otázka, jak se s tím dospělí vypořádají.. Ela

      Vymazat
    6. Elo,
      ale tohle právě není "věci se prostě dějí". To není jakože přijde vichřice nebo kroupy nebo hrozný mráz nebo zemětřesení nebo rakovina, s čímž nikdo nic neudělá a můžeme na to jen v rámci možností reagovat. Tady není to "se".
      To se neděje samo, to přece dělají ti lidé, je to zcela na jejich vůli. Jediný problém je, že to vyžaduje spolupráci dvou svobodných jedinců a musí chtít oba a to stejné.

      Vymazat
    7. Chris, kdysi jsem byla také taková přísná. Měla jsem tendenci svoje pacienty vychovávat a vyčítat jim, když si škodili, nebo nerespektovali mé pokyny a pořád chodili s tím samým problémem a ode mne očekávali zázraky na počkání. Věkem a praxí se bigotní vnímání věci rozostří a jsou vidět i okraje, nejenom to křiklavé centrum.

      Svět není černobílý. Běží ve svém rytmu a některé věci SE dějí, aniž by to někdo úzkostlivě plánoval. Nelze ukázat prstem na jedinou příčinu (nespolupráce svobodných jedinců..nebo jakákoliv jiná jednotlivost. Je na to jedno slovo: "multifaktoriální".
      Btw ani ta "rakovina" není ránou z pekla a není pravda, že s ní nikdo nic neudělá.

      Tak já tedy napíšu, i když bude z toho zle. Koukáte na svět průzorem katolického vnímání světa - co není podle regulí, je nemyslitelné, opovrženíhodné a k upálení nachystáno.

      Chtěla bych napsat, abyste byla více tolerantní. Ale to není to správné slovo, na co myslím. Možná velkorysá? Nad věcí? Chápavější ke všem okolnostem?
      Myslím, že zrovna Vaše role v celém příběhu je být na straně klienta, odvést maximum a nezaujímat osobní postoj k celé kauze a lidem v ní, nebo se pletu? My to v medicíně tak máme. A na argument, že klient neví, co si myslím.. nereaguji :-)
      Ela

      Vymazat
    8. Elo,
      nemám vůbec potíže se svou rolí, to je jasné, že jsem na straně klienta a snažím se pro něj dosáhnout co nejlepšího výsledku. Mám docela slušnou zpětnou vazbu, pořád slyším pochvaly, každou chvíli dostávám k palmáre kytice (museli jsme právě přikoupit do kanceláře další vázu:-)), lidé chodí na doporučení od svých známých. S tím žádný problém není.
      Přece mne tady nemůžete obviňovat z nedostatku pochopení okolností nebo dokonce z toho, že se obracím ke svým klientům zády.

      Mám to přesně naopak, než píšete. Zpočátku jsem to brala na mnohem lehčí váhu. Nemá to co dělat s vyznáním, to vůbec, protože ti lidé jsou často třeba bez vyznání nebo to jsou ženy, které vyhledávají nějaké okultní praktiky, to je jejich věc, do toho mi nic není.
      Má to ovšem co dělat s tím, že jsem sama rodičem. Děti, kterých se to týká, jsou často v podobném věku jako mé děti, takže si dovedu daleko lépe představit, oč v těch spisech vlastně jde.

      Kromě toho - a v tom to máme podobné - oni lidi často nechtějí slyšet plané utěšování, ale tvrdou pravdu.
      Mám tu klienta, jehož pubertální dítě po rozchodu rodičů zcela ignoruje a odmítá s ním komunikaci. Takový rodič přijde za advokátem a chce vědět, co se s tím dá dělat?
      Nic.
      Jako právo nám dává nějaké možnosti, ale ty jsou k ničemu, vzhledem k věku dítěte prostě a jednoduše k ničemu. A nebudeme se tvářit, že lék známe, když neznáme, a tahat z toho člověka další peníze, protože to "jako léčíme".
      To je tvrdé, ale není to nedostatek tolerance nebo snad odsouzení.

      Svět není černobílý - přesně tak, a proto se v těchto článcích ukážou věci z různých pohledů.

      Vymazat
    9. Paní Elo, napsala jste to MOC hezky.
      Líbí se mi to, nejvíce první odstavec.
      co se týká Vašeho názoru na katolické vnímání světa, tak Vás musím ujistit, že se mýlíte. Hrubě. Právě katolicismus se vyznačuje velkou tolerancí a tendencí k odpouštění a omlouvání skoro všeho, což vedlo k rozkolu a odpoadu různých protestantských směrů. Nejsmířlivějšími náboženstvími jsou právě katolická verse křesťanství a skoro stejně pak mahájánová verse budhismu (i když tam už pak nejde o odpuštní, ale o odložení následků či prodloužení cesty).
      Co se týká regulí tak ty jsou dobré pro to, aby se lidem dobře žilo. Nemají škodit (jak do dělá EU a náš padlament), ale ukazovat hranice, v nichž lze ještě obstojně fungovat.
      A velkorysost neznamená schvalování zla, ale jeho pochopení a odpuštění tomu, kdo se ho dopustil, stojí-li o to. Určitě ale nelze velkorysost ztotožnit se schvalováním.
      Milan



      Vymazat
    10. Paní Elo, ještě k tomu vývoji v návaznosti na sdělení paní Christabel.
      Ač nejsem advokát, za svobodna jsem napsal jako vinklíř spoustu rozvodových žalob. (A pracovněprávních.) Stovky. Za půlkilo nebo i jen pohoštění v hospodě. (Jednoho kamaráda jsem rozváděl dokonce čtyřikrát.) Ale i tehdy jsem vždy vedl "klienty" k tomu, aby jejich budoucí uspořádání vztahů vedlo k co nejlepším podmínkám pro děti. Myslím, že mnohdy se mi to povedlo dobře. Opravdu mnohdy - nebyl jsem ani soudce, ani advokát, ale kamarád či aspoň známý, který jim zdarma či skoro zdarma radil, jak přežít vzájemné nerozlučitelné spojení skrze děti i v budoucnu.
      Po té, co jsem se stal tatínkem, jsem už takové causy nebral. Od té doby, co se mi narodil první syn, jsem psal rozvod jen ve 4 případech (možná pěti nebo šesti, ale pamatuji jen na čtyři), kdy šlo o tak dobré známé, že to opravdu nešlo odmítnout. A vždy po velmi dlouhém přemlouvání. A smiřování. A odkládání (v jednom případě skutečně až do zletilosti jejich dcery). Začal jsem ty požadavky na sepsání návrhu na rozvodovou žalobu a po novelisacích na sepsání dohod smluvní rozvod povinně předcházejících vnímat velmi bolestivě. Viděl jsem, jak naši synové ani nedovedli po docela dlouhou dobu rozlišit mezi tátou a mámou - byli jsme pro ně jeden milující ve dvou osobách. A později s jakým nadšením a štěstím vnímali projevy lásky mezi námi. A jak náš vztah (tedy můj a jejich maminky) byl pro ně základem života - pevným bodem ve vesmíru, díky němuž lze pohnout zemí. Způsobovat problémy jiným dětem pomocí k rozchodu jejich rodičů mi pak už nešlo. Už jsem to prostě nedokázal. Proto také nemohu být advokátem, nedovedl bych se podřídit požadavkům této profese, bez nichž ji však vykonávat skutečně nelze.
      Ale k tomu vývoji postojů zkušeného právníka je to jak píše paní Christabel: z počátku a za mlada jsem byl fanfarón a každému jsem přál, co si přál, časem jsem však tvrdl a měnil názory i chování.
      To je zřejmě zásadní rozdíl mezi doktory práva a doktory medicíny - obrácený postup pohledu na druhé lidi na základě vlastních profesních zkušeností (oba mí rodiče byli lékaři a v širší rodině mám vícero lékařů, takže jsem lékařský pohled na svět a na lidi vnímal od dětství).
      Milan

      Vymazat
    11. No asi to tak je, když v začátcích mé praxe někdo přišel, že se chce rozvést, tak jsem to prostě napsala a nepřemýšlela o tom. Teď to beru přece jen jinak.
      Ale rozvody k mé praxi patří stále; jsou případy, kdy není nad čím moc bádat, například když vyděšená klientka musela utéct z domácnosti a měla strach skoro o život a už jenom úpěnlivě čeká na nařízení termínu jednání.
      Ale byl třeba případ, který jsem dělat nechtěla a kroutila jsem se u toho, protože jsem měla dojem, že tím rozvodem chce klient řešit jiný problém, že tak nějak neví, co se sebou, zřejmě nějaká krize středního věku. A když se řeší vlastně něco jiného, tak se sice podniknou nějaké kroky, ale ty nemají žádoucí efekt, protože původní problém trvá.
      Pak taky nemá moc cenu administrovat rozvod, když těm lidem zůstanou společné děti, společný dům, společné dluhy a někdy dokonce společné podnikání, tak to můžou zůstat rovnou manželé:-)

      Dost často zastupuji lidi, kteří se rozvádět vůbec nechtějí, ale pak s tím souhlasí, protože je ta situace nedůstojná.

      Vymazat
    12. Milane,
      to je zajímavý postřeh, že děti dlouho nerozlišují mezi rodiči - já bych teda řekla, že rozlišují, ale neoddělují tu lásku. A po rozchodu ji musí nějak rozdělit.
      A hodně často jsou dokonce ty dvě milované osoby postavené proti sobě a děti jsou nuceny volit - to je zvlášť bolestné.

      Vymazat
  3. Rozvod je zločin proti dětem. Doba, než děti vyrostou, je velice krátká, a tak by nikomu nemělo být zatěžko to v manželství vydržet do doby jejich zletilosti. Když si hrají na slušňáky schopné domluvit se mírumilovně a konstruktivně v soudní síni, proč by si nemohli hrát na slušňáky schopné domluvit se mírumilovně a konstruktivně v kuchyni? Vždyť je to jen na pár let.
    Lidi jsou dnes tak zblbí těmi hloupými filmy a nemravnými kecy a nemorálním životem pseudohvězd z obrázkových časopisů a televizních pořadů o blbostech, že jim přijde rozvod jako standard a naopak když se manželé nerozvedou, považují je už skoro za exoty.
    Prodejcům a výrobcům všeho možného to samozřejmě vyhovuje - jedna manželská domácnost má než jednu pračku a ledničku a mikrovlnku etc. etc., po rozvodu ale potřebuje každý svou a tak spotřeba roste a obchody se točí...
    A stát dělá proti rodinám velký nátlak. Normální rodina je oproti všech těm "samoživitelkám" a nesezdaným dvojicích v pozoruhodné nevýhodě v celé řadě oblastí. A dnes už stát odmítá napsat manželku/manžela i do občanky, aby manželé nemohli využít poslední právní výhody, která jim ještě zbývá, to je vzájemně se zastupovat.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane, jen rychla poznamka k tomu prvnimu odstavci - nevim uz, kde jsem to cetl, ale byl to nejaky pomerne fundovany clanek o tom, dospele deti (tedy ty od cerstve zletilosti do cca 22-25 let) nesou rozvody rodicu daleko hure, nez ty mladsi. Ono je to i logicke - v dobe, kdy jsou ve veku hledani zivotniho partnera zakladani vlastni rodiny, se jejich "rodna" rodina rozpadne...

      Vymazat
    2. Nejenom hloupými filmy a televizními pořady, ale tímhle (radši jen pro silné žaludky, nebo pro ty kdo se chcou pohoršit): https://video.aktualne.cz/dvtv/pravo-na-manzelstvi-gayu-kazdy-rok-v-usa-zachrani-130-tisic/r~6f093b464a9111e7a557002590604f2e/

      Vymazat
    3. Ryže58 - díky za odkaz. Tak to je síla. Právo na manželství jako základní lidské právo. Tady vidím díru na trhu - dohazovací státní firmy (nabídka mužů pro homosexuály, žen pro lesby, dětí pro pedofily, mrtvol pro nekrofily, zvířat pro zoofily, atd.). Amerika nás přišla doučit.
      Pokud jde o "stejnopohlavní manželství" - když si nasadím křídla, pak jenom hlupák bude věřit, že jsem anděl... :-)
      JH

      Vymazat
    4. A ještě jsem zapomněl na další včerejší perlu. Protože jde o Sobotku, netuším, jestli to není jen předvolební kampaň zoufalých sociálistů...

      Manželé Sobotkovi oznámili, že se rozcházejí. „Po vzájemné dohodě oznamujeme, že budeme v následujících týdnech hledat jiné uspořádání našeho rodinného života."
      JH

      Vymazat
    5. Jsem samoživitelka dalo by se řící "ne vlastní vinou", ale na rozpadu rodiny ta vina asi musí být na obou stranách, musel mít důvod jít za jinou, ale to sem asi nepatří.
      Jen mohl by mi někdo říct, jaké to výhody vlastně mám? Krom toho, že mi zaměstnavatel umožnuje čerpat ročně čtyři dny placeného volna na děti. Slyším to pořád, jak se mám vlastně dobře. Jak toho zneužívám...a je mi z toho k breku, protože takhle jsem to opravdu nechtěla ani pro sebe, ani pro své děti.
      Marcela

      Vymazat
    6. Marcelo,
      děkuji za Váš komentář.

      Především si nemyslím, že má až tak cenu řešit "vinu", protože z hlediska těch dětí je to opravdu jedno. Výsledek je pro ně stejný, ať je vinna jedna strana nebo druhá.

      Chápu, že jste to takto nechtěla, jistě to nechtěl ani Váš muž - ale jak je to možné, takové situace nikdo nechce, nejsou výsledkem působení vyšší moci v tom smyslu, že někde udeří přírodní pohroma, jsou v moci lidské vůle - ale stejně k nim dojde. Tak když takové situace nikdo nechce a můžeme je ovlivnit, jak to, že jsou tady v takovém měřítku?

      Nemyslím si, že se máte dobře (myšleno obecně ženy, které vychovávají děti bez přítomnosti jejich otce) a že nutně situace zneužíváte.
      Jde spíše o otázku nastavení systému. V líbivé snaze pomoci opuštěným ženám v sociální nouzi došlo k tomu, že systém je nastaven tak, že vznik takových neúplných rodin málem ještě podporuje...
      Zřejmě by měly být parametry takové, že budou preferovat stabilní manželské soužití, jenomže to narazí na řeči o rovnosti a zkrátka ideologicky motivovaný nesouhlas.

      Vymazat
    7. Milane,
      to si taky říkám, čas tak rychle letí. Jestli ti lidé spolu vážně nemohou vydržet, což je samo o sobě pochybné, když spolu přece x let vydrželi, tak ale stojí za úvahu počkat ještě nějaký rok, než děti vyrostou.


      TT,
      rozdíl mezi dětmi dospělými a dětmi před pubertou nebo dospívajícími vidím v tom, že ty dospělé už jsou víceméně utvořené osobnosti.
      Ale určitě není rozchod rodičů ani v dospělosti něco, co by člověk přivítal s nadšením, nehledě na to, že to komplikuje rodinný život, kontakty vnoučat s prarodiči a podobně.
      A rodinné modely mají tendenci se replikovat v další generaci.

      Vymazat
    8. Ahoj,Christabel. Kdysi jsme si tykaly ;) (Bosorka)
      Já to neberu zase tak osobně. Jen tohle prohlášení občas zamrzí.
      Vím, že přístup společnosti ke všemu včetně manželství je strašně konzumní. Rozbilo se to? Vyhodíme to. Nač se snažit o nápravu.
      ANo, beru ten rozvod jako svoje osobní selhání. Ač se to všude v okolí bere jako už běžná věc, což mě děsí.

      Vymazat
    9. Ahoj Bos,
      já jsem přemýšlela, kdo to je a jestli jsme se tady už nepotkávaly:-)

      Konzumní přístup - přesně.
      Přitom ale ty problémy tak, jak je lidé prezentují v rozvodových situacích, jsou závažné, bez ironie. Ale nejsou neřešitelné, většinou, stačilo by chtít. A často není vůle na jedné straně, na druhé nebo na obou.

      Rozvody sice jsou časté a mě taky děsí, kolik se toho teď valí kanceláří, ale na druhou stranu, jako výhru to nikdo nebere. Nikdo se tím nechlubí, nikdo to nechtěl, pořád se to bere jako selhání. Jenom je to mnohem častější selhání než dřív.

      Vymazat
    10. Milane, někteří lidé už dneska nejsou zblblí pouze ze seriálů, ale protože měli kolem sebe převážně či výhradně vzory nefunkčních manželství/vztahů. Vzory nemyslím ve smyslu vzorný, hodný následování, úžasný, bezchybný, ale prostě co kolem sebe viděli, protože co neviděli, neumí si představit. Od několika kamaradek (generace narozena +- kolem revoluce) jsem slyšela: naši se rozvedli, dva strejdove taky, má to tak celá naše rodina, nikdy jsem se nechtěla/ nechci vdávat, protože to stejně zákonitě skončí rozvodem. Oni ani nevěří, že úspěšné doživotní manželství může fungovat, protože kolem sebe takové nevidí, a nesnaží se o něj. Není to už jen blbnutí z televize, ale odkaz předchozí generace.

      Vymazat
    11. Zapomněla jsem podpis, Anna

      Vymazat
    12. Dospělý je člověk, který může mít své vlastní děti. Tzn., že zletilec je dospělý dávno.

      Vymazat
    13. Guyi Petersi, dospělý je člověk, který MÁ své vlastní děti.
      Dokud člověk nemá děti, je nedospělý, nechápe své rodiče a ostatní dospělé lidi a jeho pohled na svět je velmi zcestný až zmatený.
      Teprve závislost jiné osoby donutí člověka stát se dospělým.
      Milan

      Vymazat
    14. Paní Anno, to je autokatalytický proces šíření zla.
      Postižených lidí přibývá geometrickou řadou.
      Milan

      Vymazat
    15. Ad definice "dospělého člověka"
      Zřejmě jde o to, z jakého hlediska nebo pro jaké účely tu definici tvoříme, ne?

      Vymazat
    16. Anno,
      je to tak, rodinné vzorce se opakují.
      Jenže - já často vidím v okolí, že k rozpadu rodiny dochází i u lidí, kteří u svých rodičů nic takového nezažili. Naopak, rodiče žijí v naprosto stabilním svazku a třeba se stane, že se rozpadne manželství obou jejich dětí. To je pro mne dost nepochopitelné.
      Z toho soudím, že dochází zřejmě k nějakému "oslabení odolnosti", nebo jak to nazvat, prostě už neumíme ty vztahy tak dobře udržet, jako to bylo třeba ještě ob jednu generaci před námi.
      Přispívá k tomu více faktorů, některé zjevné, např. změna ekonomické situace (dříve byl rozchod manželů třeba nemožný už z hlediska ekonomického, prostě to muselo fungovat, protože jiná možnost nebyla), ale také faktory ne zcela postřehnutelné nebo objasněné, například vliv hormonální antikoncepce na výběr partnera.

      Vymazat
  4. Lze jen připomenout, že na soudkyně řešící rozvody platí to, co řekl Bastiat o lékařích:Jsme snad lékaři? Pak si nemůžeme zastírat, že objev univerzálního léku, který by zbavil lidstvo všech nemocí, by znamenal smrtelnou ránu pro naši profesi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ale to je v současné době čistě teoretická úvaha.
      Tak jako se mávnutím kouzelného proutku nenajde lék na všechny typy rakoviny, tak se najednou nevyléčí neduhy společnosti a nemoci rodinného života.
      To už spíš ta rakovina, řekla bych...

      Vymazat
  5. Přímo k věci přichází zpráva:
    http://www.lidovky.cz/premier-sobotka-se-rozchazi-s-manzelkou-fdj-/zpravy-domov.aspx?c=A170608_183127_ln_domov_sij
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      ano, zaznamenala jsem to už včera.
      Co k tomu říci?
      Ani stávající premiér to nedal. Člověk se skoro ani nemůže divit, protože je pod enormním tlakem a to se musí někde projevit.
      Ale mohli to už těch pár měsíců do voleb vydržet, povolební situace bude zcela jistě jiná, pro B.Sobotku zřejmě klidnější a věci se budou jevit z jiné perspektivy.

      Vymazat
  6. Milí diskutující,
    jen upozorňuji, abyste se diskusně nevyčerpali, mám teď připraveny asi 3-4 články na stejné téma, je to takový miniseriálek a bude to vzato z více pohledů různých stran.
    Články jsou již napsané, ještě je musím revidovat, některý bude možná trochu osobnější, uvidím jestli to budu vše uveřejňovat.

    Děkuji za všechny komentáře v těchto diskusích, jen bych chtěla požádat, aby si nikdo nebral to, co v článcích a diskusích zazní, osobně. Každá situace je individuální, tohle jsou jen pokusy o určité zobecnění.

    OdpovědětVymazat
  7. Já myslím, že soudkyně už - s ohledem na množství - vidí rozvod prakticky u každého. Stejně jako moje žena vidí nějakou nemoc u každého dítěte, protože jiné než nemocné děti prakticky nevidí (vynechme psychicky nemocné matky, které vlečou zdravé děti k doktorovi:-()

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U této soudkyně se mi stalo, že jsem se jednou po jednání tvářila nějak zasmušile, prostě jsem nebyla dobře naladěná jako jindy (rozváděla se mi kamarádka, nebo tak něco), a ona se mne hned starostlivě ptala, jestli nemám nějaké problémy...

      Je ale jasné, že povolání člověka deformuje.

      Vymazat