čtvrtek 6. července 2017

Hořký Cukrář

Izraelsko-německý film Cukrář (The Cakemaker) byl promítán v hlavní soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Je dost pravděpodobné, že film obdrží nějakou cenu, například za výborné herecké výkony, a určitě se o něm bude ještě hovořit při uvedení do tuzemských kin.
Já o něm napíšu už teď. Ale pokud jej chcete vidět a nevědět o něm nic, raději nečtěte, protože v následujících řádcích něco z jeho děje prozradím.

Začnu trochu zlehka: připadalo mi zábavné, že film naprosto přesně zapadá do obrazu snímku vyhovujícího současné umělecké kritice, jak jsem o ní satiricky psala nedávno. Je o "překonávání kulturních, náboženských a sexuálních bariér", takže si v něm samozřejmě každý, kdo pořád chce překonávat nějaké bariéry, hlavně pokud jej to nic nestojí, přijde na své. Vůbec nepochybuji, že levicově orientovaná umělecká kritika z něj bude řičet nadšením, a to navzdory faktu, že do filmu, který se z větší části odehrává v Jeruzalémě, se nepodařilo procpat žádného utiskovaného Palestince. Ve filmu se vyskytuje jen velmi málo postav a jsou to výhradně více či méně religiózní Židé a jeden ateistický Němec.

Teď už vážněji. Film je výborně natočen a kdybych se cítila povolána hodnotit herecké výkony, což se necítím, musela bych napsat, že jsou vynikající. Zvláště se mi líbila hlavní ženská hrdinka, majitelka malé jeruzalémské kavárny Anat, kterou ztvárnila francouzsko-izraelská herečka Sarah Adler. Vyprávění je pomalé, ale ne zdlouhavé a příliš vleklé, atmosféra skvěle zachycena a děj mne zaujal, opravdu jsem byla zvědavá, jak to s postavami dopadne.

Tím se dostávám k tomu, co mi na filmu paradoxně vadilo nejvíce, a tím je scénář. Připadal mi svým způsobem těžko uvěřitelný, a to hned ze dvou důvodů.
Tím prvním je podivná vytrženost hlavní postavy, berlínského cukráře Thomase, z okolního světa. Thomas nemá žádnou rodinu - budiž, to je ve filmu vysvětleno, ale zřejmě nemá ani žádné kolegy, přátele, sousedy, s nikým si nepíše a netelefonuje, nevstupuje zkrátka do žádné interakce kromě svého milence Orena a později, po jeho tragické smrti, s jeho pozůstalou rodinou. Chápu, že scénárista se chtěl patrně soustředit na hlavní linii vyprávění a odfiltrovat vše nepotřebné, ale taková sociální izolace hlavního hrdiny, bez toho, že by k ní byl nějaký zjevný důvod, mi ve filmu ze současnosti připadala jaksi nepatřičná a působila rušivě.
Za druhou slabinu scénáře pokládám poněkud za vlasy přitažený příběh. Utajený homosexuální milenecký poměr otce od rodiny Orena ve vzdáleném Berlíně, kam pravidelně zajíždí služebně, je jistě uvěřitelný, stejně tak jako jeho tragická smrt. Pochopila bych také, že se jeho milenec vydává na místa, kde Oren žil, a tímto způsobem se snaží vyrovnat se smutkem a prázdnotou. Ovšem postupná infiltrace Thomase do rodiny zemřelého mi připadala v zásadě jako umělý konstrukt, jako ramínko, na které chtějí tvůrci navěsit všechny ty chytré detaily o střetu dvou kultur ve vícero rovinách (Němec - Židé, ateista - věřící, osamělý člověk - rodinný život), které měli nachystané v zásobě. Tyto detaily jsou do příběhu velmi dobře zakomponovány, jenom jejich celkový rámec je tak trochu pochybný.

Další moje vnitřní výhrada, kterou už ale nemohu směřovat vůči tvůrcům a která souvisí s tím, že nejsem úplně vhodným cílovým divákem tohoto filmu, se týká naprosté odpudivosti chování hlavního hrdiny. I když mu snad nelze vytknout nedostatek respektu k prostředí, v němž se nachází, a je evidentní, že nikomu nechce záměrně škodit, není to nic platné. Ono se to nezdá, zdánlivě je to všechno pochopitelné, postupné a "omluvitelné", nicméně omluvitelné to není. Žádný dospělý člověk se takto chovat nemá a nesmí  a je otázka, zda by někoho v realitě napadlo se takto chovat.
Od určitého momentu bylo proto zjevné, že film spěje k nepříliš šťastnému rozuzlení; příběh snad ani jiné nepřipouští. S obavami jsem proto čekala, jak to dopadne, a musím říci, že to nakonec nebylo tak hrozné. Naopak, zvolené řešení, k němuž nepřistoupila ani tak Anat sama, ale (patrně na její žádost) její mikrokomunita, bylo jediné správné. A do filmu dobře zapadal i závěrečný náznak odpuštění, takže to nakonec dopadlo lépe než mohlo.

Líbilo se mi, jak film zobrazuje a také využívá židovské prostředí, do něhož je zasazen; třeba čas je rytmizován pravidelným začátkem šabatu. A rodina, o níž jde, je zachycena jako nikoliv ideální, ale soudržná komunita, která zafunguje tak, jak má, totiž jako záchranná síť. Jeruzalémská pospolitost a neokázalé, ale upřímné přijetí německého ateisty Thomase v tomto religiózním prostředí velmi kontrastuje s jeho berlínskou osamělostí.

Nejvíce mne ale zaujal jiný aspekt příběhu, a to postupně vznikající propast mezi lepšícími se životními podmínkami ovdovělé Anat a zoufalými mravními souvislostmi, které divák zná, ale Anat o nich nic netuší. Z jejího pohledu se vše zlepšuje: získá nejprve pomocníka v kavárně, z něhož se následně vyklube zručný cukrář, za jehož dorty a sušenkami se schází zákazníci z celého Jeruzaléma, poté i občasného společníka ve svém zármutku a osamění, určitou oporu a nakonec i milence. Vše se zdá na dobré cestě. Co na tom, že jídlo v košer kavárně možná už není tak docela košer, synovi by se matka asi měla věnovat trochu více a vztah vdovy s mladým Němcem by židovská rodina zřejmě nepřijala příliš dobře. Zdánlivé pokroky jsou budovány na velmi chatrných základech, které se zcela zákonitě musí zhroutit a s nimi i vynaložená snaha o obnovu života po osobní tragédii, a to na straně obou hlavních hrdinů.

Vzhledem k tomu, že film se hodně soustředí na přípravu pokrmů a jídlo je v něm určitým symbolem, je zejména střet okolo předpisů košer kuchyně markantní. Možná bylo záměrem tvůrců tak trochu poukázat na poněkud zastaralá a snad i nesmyslná pravidla; nevím, jak na ostatní diváky, ale na mne to působilo přesně opačně: ta pravidla mají zřejmě nějaký smysl a i když se nám jejich porušení zdá momentálně výhodné, dlouhodobě to tak téměř jistě nebude. Zanedbání předpisů v kavárně může vést ke ztrátě košer certifikátu; to nepotěší, ale dá se s tím nějak vypořádat. Ale kam nás vede rezignace na slušné chování a mravnost? Jsou mravní principy stejně absurdní a zbytečné jako striktní oddělování nádobí v kuchyni? A je podřízení kuchyně košer předpisům vlastně zbytečné? A jakou cenu zaplatíme za to, že pravidla nerespektujeme?

Film Cukrář mohu doporučit. Domnívám se, že nebude příliš atraktivní pro nás katolíky, ale myslím, že naprostá většina diváků jej ocení ještě víc než já.
Ovšem, kdybych to měla shrnout v jedné větě: je to film o dost unikátní situaci, v níž jeden muž dokáže rozvrátit cizí ženě život hned dvakrát. A to se jen tak nevidí.


Žádné komentáře:

Okomentovat