pondělí 14. srpna 2017

Horko na odvolacím soudě

Bylo strašlivé horko a já jsem jela na veřejné zasedání o odvolání ve středně závažné trestní věci.

(A jenom zlaté pravidlo tohoto blogu, že zde neuveřejňuji žádná jména a další konkrétní údaje, mi brání napsat, který soud a který senát toto odvolání projednával.)

Bylo to to nejskromnější možné odvolání, jaké lze podat, totiž jen do výroku o trestu. Obžalovaný svou vinu doznal a i uznával, že za to, co provedl, musí dostat nějaký trest. Uložený trest navíc nebyl nikterak drakonický, byl spíše při dolní hranici trestní sazby... ale přece jenom. Je to takové odvolání, u kterého si říkáme, "tak to zkusíme", třeba odvolací soud přihmouří oko a trošku z trestu ještě ubere.
V našem kancelářském slangu se taková situace označuje slovem "pobrečet".

Jela jsem tedy takto pobrečet k odvolacímu soudu, mimochodem nikoliv našemu vlastnímu, kam jezdím častěji. Nic jsem od toho nečekala, můžeme maximálně získat, protože státní zástupce se neodvolal, a proto bude po projednání odvolání rozsudek buď stejný nebo mírnější, zpřísnit jej v tomto případě nelze.

Veřejné zasedání probíhalo ve velmi nevlídné atmosféře.
Především byl velmi horký den, a proto byla v jednací síni otevřena okna. To mne samo o sobě překvapilo; sice neznám přesně příslušné předpisy, nicméně když se projednává vazební věc v přízemí, musí být okna jednací síně samozřejmě zavřena. Tohle se ale odehrávalo v prvním patře, a proto možná tento předpis neplatí?
Důsledkem intenzívního větrání ovšem bylo, že z ulice doléhal do jednací místnosti strašlivý kravál. Byl asi nějaký mimořádně rušný den, nebo možná běžný, nevím, ale pod okny hlučel nekonečný proud automobilů, hromadná doprava, všelijaké houkání vozidel a hučení davu; způsobovalo to značnou nepohodu, nehledě na to, že nebylo téměř slyšet vlastního slova, což je u soudního jednání poměrně značná závada.
Předsedkyně senátu sice vyslovila určitou omluvu ve stylu "musí být otevřeno, aby se tu dalo dýchat", ale upřímně řečeno, mně osobně, navzdory tomu, že jsem na sobě měla stejně jako ostatní talár, rozhodně nepřipadalo, že bychom horkem omdleli, kdyby se okna zavřela. Soudy často sídlí ve starých budovách, které zajišťují jakž takž přijatelné, i když ne úplně komfortní ovzduší bez ohledu na vnější klimatické podmínky, a to byl podle mého názoru i tento případ.

Kombinace horka a hluku vytvářela dojem, že jsme v ocelárně, nikoliv u soudu. To se zřejmě projevilo na náladě odvolacího senátu. Předsedkyně jednala s obžalovaným i se mnou velmi úsečně, přerušovala promluvy, které stejně nebyly slyšet, téměř odsekávala věty a podle mého názoru se ocitala už na hraně profesní etiky.
Celé jednání mělo k jakékoliv důstojnosti velmi daleko.

Byla jsem docela rozzlobená. Chápu, že obžalovaný spáchal něco špatného, že ho tady soudí, ale tahle paní bere měsíčně sto nebo více papírů za svou práci, tak se snad může chovat elementárně slušně, ne? Projednávat odvolání je její práce a obžalovaný má na projednání odvolání právo, tohoto práva využil, navíc brojí jen proti výši trestu, a kromě toho to není žádný desperát, který by za sebou nechával krvavé mrtvoly. (Ale i kdyby byl, co by to na věci měnilo?) Snad si ho tedy může vážený senát v klidu vyslechnout a zachovat zdvořilost, když už nic jiného.

Nemohla jsem ovšem dělat nic, jen čekat na výsledek, který byl za daných okolností velmi předvídatelný.
Alespoň jsem na chodbě soudu během přestávky na poradu senátu sdělila nějakému kolegovi, který tam čekal na následující zasedání, že soudci mají strašlivou náladu a ať se připraví, že dneska to na slavné výhry opravdu nevypadá. I když kdoví? Rozzlobený soudce se může při dalším jednání svézt pro změnu po obžalobě. Ale asi ne.

Zavolali nás do jednací síně k vyhlášení rozhodnutí. Překvapení se nekonalo, odvolání zamítnuto. Odůvodnění bylo úplně zdrcující, od obžalovaného by si ani pes kůrku nevzal.
Ale, jak jsem tak o tom uvažovala, mohlo to být ještě horší. Nechci pomyslet, jak by to vypadalo, kdyby se proti trestu odvolal v neprospěch obžalovaného i státní zástupce! Vzhledem k velkému rozpětí trestní sazby v tomto případě a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se držel při zemi, by tady mohli trest navýšit klidně o dva nebo i více let. A kam bych se pak odvolala? Kde bych si stěžovala? Pořád by to bylo v rámci trestní sazby a podle zákona.
Takže nakonec můžeme být rádi, že to dopadlo takhle.

Celá věc mne ale velmi rozladila. Jsem zvyklá na to, že soudy někdy rozhodnou tak, že se to účastníkům nelíbí. Ale je rozdíl vynést v klidu, po důstojném projednání věci a vyslechnutí stanovisek účastníků přiměřeně odůvodněné rozhodnutí - nebo soudit v kraválu, v horku, vztekle a bez jakékoliv elementární zdvořilosti.

Když jsem na konci standardně a bez emocí požádala, aby obžalovaný mohl promluvit se svými rodiči, kteří byli veřejnému zasedání přítomni, předsedkyně senátu na mne vyjela jakési nesmyslné obvinění, že "hraju na city", nebo snad že citově vydírám? Tohle už bylo na mne moc. Uprostřed toho hluku jsem zachovala klid, překvapeně zdvihla hlavu a naprosto zřetelně řekla:
"Co prosím?"
Uvědomila si, že to už přestřelila. Zamumlala něco o tom, že nestíhají eskortu, což bylo absurdní vzhledem k rychlosti, s jakou s obžalovaným zametli, a rozmluvu, nebo spíš krátký pozdrav, povolila. Alespoň že tak.

Nedej Bože, dostat se někdy těmto lidem do spárů.



7 komentářů:

  1. Tuhle jsem někde četl, že v některých zemích je lacinější zaplatit si soudce místo advokáta. Jestli by to tady třeba nebylo lepší?
    Pochopitelně ftipkuju:-))
    Vedro je naprosto ubíjející, ani nemusí být rachot. Já mám hrozně blbou vlastnost, že se snažím naslouchat a neumím odfiltrovat další proudy informací, čehož výsledkem je, že nevnímám vlastně nikoho a akorát mě bolí hlava.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      pro mne je zase rachot ubíjející a nemusí být ani vedro:-)

      Tohle byl opravdu extrém, jak to u soudu vypadalo. My tady taky máme někdy vedro, ale kdyby měl rušit kravál z ulice, tak soudci bez problémů nechají zavřít okno. V tom taláru je horko, OK, ale je to naše práce. Dokonce máme některé jednačky i vybavené větrákem.

      Dovedla bych si taky představit lidské řešení, že by prostě předseda senátu rozhodl, že se výjimečně bude soudit bez talárů a s tímto obeznámí obžalovaného. I když jsem to nikdy nezažila, dovedla bych si to představit, a absolutně nikdo by s tím neměl problém, vždyť je to formalita. Ale s tím kraválem teda problém byl.

      Vymazat
  2. Pořád jsem si říkal, jestli o téhle kauze někdy napíšeš. A nezklamala jsi :-)
    Obdobné pocity taky mívám často, i když chodím jen na civil. Je to potvrzení citátu, který jsem kdesi četl, že spravedlnost nejenže musí být dána, ale také se musí jevit, že je dána. A k tomu přispívá i osobní dojem z jednání u soudu. Soudci jsou placeni za to, aby všechny strany sporu trpělivě vyslechli a aby pak pečlivě odůvodnili, proč má jedna strana pravdu a druhá ne. Když člověk odchází od soudu s pocitem, že ho nenechali mluvit nebo ho neposlouchali - sebespravedlivější a sebesprávnější rozsudek nevyvolává pocit spravedlnosti. Jak má laik tomu systíému důvěřovat, když vidí tohle ...
    Podobný pocit třeba mívám, když jdu na jednání k odvolacímu soudu a jednání sleduje jen jediný člen senátu, který má danou kauzu na starost, a ostatní soudci si tam zcela nezakrytě vezmou svoji práci (třeba jiný spis) a vůbec nesledují, co se v jednací síni děje. Tohle mě vždycky děsně vytočí - i když pak třeba ve sporu uspěje náš klient.

    Setapouch

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Setapouchu,
      tak. Tady byla převládající emoce, když jsem šla od soudu, taková ta profesní "hrůza", co by se dělo, kdyby podal odvolání SZ. Takže člověk je nakonec rád(!), že s ním nemohli zamést více a odbylo se to takhle.
      Přitom to rozhodnutí samo o sobě nebylo nespravedlivé, naopak. Jenže co je to platné.

      Ad nepozornost soudců: u civilu se tohle stává myslím častěji - na našem odvolacím soudě (už tam jezdím méně než dřív, civily končím často smírem) byli celkem experti v tom, jak vyvolat dojem, že "máme to už rozhodnuto, je naprosto jedno, co nám tady řeknete". Sice to je nepříjemné, ale vypozorovala jsem, že jsem ochotná to jakž takž akceptovat, když vidím, že se spisem opravdu zabývali - hodně tomu dodá kvalitní referování spisu. Prostě poznám na tom, jestli to chtějí odfláknout, nebo jestli se na to nevykašlali. V tom druhém případě jsem potom i ochotná odpustit nedostatky ústního projednání věci. Na účastníky to ale působí zvlášť špatně, to je jasné, ono k tomu odvolání je lepší účastníky netahat, většinou to není k ničemu.

      Vymazat
  3. Soudy jsou mně čím dál odpornější. Marasmus začal na okresní úrovni, dnes se přelil už i přes úroven krajskou. Čím dál tím častěji i NS a NSS jednají velmi odpudivým způsobem.
    Zpupnost neodvolatelných a doživotně jmenovaných lidí, mnohdy jen polovzdělaných, a většinou bez jakékoli nesoudcovské profesní praxe, často osobnostně nevyzrálých a s nedostatečnými životnými zkušenostmi kazí justici takovým tempem a takovou intenzitou, že lze očekávat, že to za pár let dopadne se soudci velmi špatně. Jestli se jich při poslední společenské revoluci nikdo nedotkl, příště může hněv rozhněvaných směřovat přednostně proti nim. A to jak proti soudcům trestně právním, tak i proti civilistům a samozřjmě i proti správním soudcům.
    Myslím, že mám už dostatečné životní i politické zkušenosti k takto příkrému posouzení.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      jako všude, je to v lidech, někteří jsou dobří, někteří špatní. Hned se mi vybavil jeden dobrý, vzdělaný a přitom mladý soudce - ale tedy přiznávám, že se mi vybavil jen jeden.

      Pokud máte dojem, že nějaký negativní jev se týká okresních soudů, tak se neúprosně postupem doby přenese výš, jak soudci kariérně postupují.

      Musím ale říci, že občas vnímám, že stavu narostl hřebínek. Já bych to tedy nechtěla dělat asi ani za dvojnásobek platu, který pobírají, nicméně ohodnoceni jsou nadstandardně a na jejich výkonech se to často neprojevuje.

      Vymazat
    2. Ano, narostl jim hřebínek. To pro tu neodvolatelnost a pro to, že se nemusejí nikomu zpovídat. Nepodléhají žádnému trvalému dozoru a dohledu. Nemusí se ani účastnit ani žádných schůzí a porad a nemusí se podrobovat žádnému osobnímu pracovnímu hodnocení... mohou si dělat, co chtějí, vyjma trestné činnosti, za kterou však nejsou většinou ani trestně odpovědní, jen kárně.
      Jakmile je někdo do stavu kooptován, může se úspěšně soudit i s presidentem o tom, že musí být formálně jmenován.
      A platy mají naprosto odtržené od reality a sami si je mohou chránit autoritativním rozhodnutím bez nutnosti stávek. Pozoruhodné.
      Můj názor je, že každý soudce by měl dostávat plat ve výši průměrného platu okresu (kraje), v němž je za soudce ustaven. Za schopnost vést výslech v cizím jazyce by měl pobírat 2 % navíc (za každý takový jazyk). Za každou další vysokou školu neprávního zaměření by měl pobírat 3 % navíc. Za každých ukončených 5 let praxe mimo justici by měl pobírat 1 % navíc. Za předsednictví senátu by měl pobírat 5 % navác a za činnost na odvolacím stupni rovněž 5 % navíc, na NS a NSS pak 10 % navíc.
      Ovšem dnešní odtržení od životní úrovně lidí, které soudí a jejichž pře soudí, je velmi nesprávné. Slonovinová věž.
      Milan

      Vymazat