sobota 25. listopadu 2017

MeToo: Já tedy ne

Celosvětová kampaň mne inspirovala k zamyšlení, zda bych si také neměla stěžovat na nějaké nevhodné chování. Provedla jsem proto drobnou osobní inventuru. Jestlipak mne někdo někdy obtěžoval?

Nic moc, musím říci. Vzpomínám si, že na prvním stupni základní školy, když nám bylo asi tak osm let, se kluci sedící před námi bavili tím, že lezli pod lavici a snažili se nám sáhnout pod sukni. Moc ušlechtilá zábava to nebyla, ale že by se to mělo někde dramaticky řešit, to mne tehdy ani nikdy později nenapadlo. Potom dlouho, dlouho nic, během pokračování základní školy, po celou střední i vysokou školu. Pracuji více než šestnáct let a ani během této doby jsem nenasbírala příliš závadných zkušeností. Chodíval k nám klient, již v důchodovém věku, který měl v oblibě trochu příliš sahat na ženy, které v kancelářích na patře pracovaly, ale to jsme všechny postupně zjistily a mohly si na něj dát pozor. A počítá se, že jednou před jakousi poradou vedlo několik přítomných pánů poněkud nevhodné řeči, u kterých jsem se cítila trochu nepříjemně, ačkoliv se vůbec nedotýkaly mé osoby? Asi ne, nic mi nebránilo dát najevo, že by bylo lepší změnit téma. Ale neudělala jsem to, maximálně jsem si pomyslela, že by mohli trochu zlepšit své způsoby.
Vlastně, ještě bych mohla uvést, že mne velmi nevhodnými řečmi jednou obtěžovali muži na ulici, bylo to hodně nepříjemné, protože jsem šla s dětmi po mostě, oni šli za námi, nemohla jsem nikam utéci a oni byli velmi vulgární. Jenomže to byli Romové, tak to se asi nepočítá, protože by to bylo nekorektní.
Jinak nic. Rodinní přátelé, učitelé ve školách, spolužáci na střední, spolubydlící na kolejích, nadřízení v práci, kolegové v advokacii, nikdo z nich mi nezavdal příčinu ke stížnostem. Rozhodně jsem nemusela poskytovat žádné pochybné služby za to, abych vystudovala, našla zaměstnání a posléze získala klienty. Do kampaně MeToo zkrátka nemám čím přispět. Spíše než tomu, že bych potkávala jen samé abnormálně zdvořilé muže, to přičítám celkově korektním a uměřeným vztahům, které se mi s okolím daří navazovat a udržovat.

Proto považuji muže za galantní skupinu, která činí můj život příjemnějším. Pánové jsou tu od toho, aby mi otevírali dveře, pomáhali do kabátu, starali se o dopravu a zábavu, zajišťovali mé pohodlí a bezpečnost, kupovali mi květiny, bonboniéry a šperky. A případně mne poučili, pokud něco nevím, pomohli mi, pokud na něco nestačím, nebo mne usměrnili, když se mýlím.
A oni to skutečně dělají.

Me too? Ale kdepak.
Nemám si nač stěžovat.


11 komentářů:

  1. Jakože vás neotravovali nikdy ani úchylové na ulici nebo ve vlaku? Tak to jste tedy prožila báječné mládí.. Teda ne že by byli bůhvíjak nebezpeční, vždycky se dalo utéct, odklidit se stranou nebo aspoň ječet, aby utekl dotyčný. Já chápu, že píšete spíše o jiném typu obtěžování, ale já mezi obtěžování teda počítám i toto.

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivano,
      aha, na to jsem zapomněla, ve vlaku jsem se setkala s exhibicionistou. To sice nebylo nic, co by si člověk chtěl zopakovat, ale já to do toho, co se prezentuje pod "MeToo", nepočítám.
      Exhibicionismus je sexuální porucha, s obtěžováním to nemá co dělat. Tedy podle mne.
      Ale to je vtipné, že jsem na tu příhodu zapomněla:-)

      Vymazat
    2. No někdy je to exhibicionismus, někdy to jsou jenom takové pořvávačky a vulgarismy (jako např. Vámi prezentovaní Romové na mostě), případně s doprovodnými gesty, jestli je mezi tím nějaká hranice, nevím. Za mlada jsem měla pocit, že se takoví magoři motají všude.

      Ale když se budeme bavit o obtěžování, které řeší kampaň "MeToo", tedy o návrzích "něco za něco" - nejčastěji za kariérní postup, tak to teda ne, to mi nikdo nikdy nenabízel :).

      Ale že by mi nikdo nikdy nedával (mimo výše uvedené kategorie) neslušné návrhy, tak to teda říct nemůžu. Myslím, že by to byl dlouhý seznam. Kdysi jsem si na jednom internetovém fóru zkopírovala seznam odpovědí, které tam publikovala jedna účastnice, jak odpálkovat takové vtěrky. Bylo to docela vtipné, škoda že ten seznam už nemám.

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      já to dost rozlišuji, exhibicionismus od obtěžování.
      Asi je to tím, že jsem už takové lidi i obhajovala, mám dojem, že jednou jsme měli někoho takového i s mentální retardací (ale to byl kolegův případ). Jinak exhibicionista je případ pro sexuologa, obtěžování spíš pro Špačka:-)

      S tím dotyčným ve vlaku to mělo ještě pokračování, jezdila jsem na té trati pravidelně a pak jsem ho ještě jednou zahlédla, jak jde vlakem, ta jsem se vydala za ním a mladičkou holčinu, ke které si přisedl do kupé, jsem upozornila, ať se odtamtud raději vypakuje jinam. Bylo jí teprve šestnáct, tak jsem jí možná ušetřila nepříjemný zážitek.
      Jinak to ale samozřejmě příjemné není, zejména když takového člověka potká třeba matka s malými dětmi nebo když se ukazuje před dětmi. Exhibicionistické projevy se ostatně řeší u soudu, je to výtržnictví.

      Ty odpovědi by mne zajímaly, nepamatujete si nějakou?:-)

      Vymazat
    4. Chris,

      co si pamatuji, pisatelka byla lékařka působící v nemocničním prostředí a jedna z reakcí na návrh milostné avantýry byla: "Ani ze studijních důvodů ne!" nebo "Ale né, nechci tě muset resuscitovat." :)

      Tak tohle já ve své profesi teda neuplatním, ale nutno dodat, že v pracovním prostředí mě nikdo podobnými nabídkami neotravuje.

      Ivana

      Vymazat
    5. Exhibicionismu jsou muži vystaveni mnohem více než ženy. Ženy totiž exhibují stále. Průsvitné halenky, velké výstřihy, krátké sukně, předklony a úklony, chození "nahoře bez" a čím dál častěji i "dole bez", oblečené prosvícené sluncem tak, že je obtížné zjistit, zda vůbec existuje...
      Milan

      Vymazat
  2. Co já se v mládí naharašil... Jo, krásné časy to byly, kdepak ty loňské sněhy jsou.
    Kdybych v mládí neharašil, nebyl bych dnes dědeček. Kdybych harašil více, třeba bych byl i tím dědečkem dříve, kdo ví... Ale nestěžuji si. Jen vzpomínám, jak to bylo krásné, i když odmítnutí asi tak dvacetinásobně převažovala nad kladnou odezvou.
    Inu, mladým klukům teče v žilách místo krve testosteron a to je pak každá sukně zajímavá (a co teprve přiléhavé halenky!).
    Později, ve zralejším věku, jsem se setkal i s harašením z druhé strany. A bylo mně to vždy nepříjemné. Například když si starší spolupracovnice přede mnou zvedala sukni a mávala jí, jakože větrá... Nebo když se sekretářka s obzvlášť velkým výstřihem naklání a naklání, podprsenku nemaje... Nebo když si různé ženy začaly odstraňovat neexistující fleky z kalhot a sukní... Všelijaké metody ty ženy měly, včetně těch dotyků. Ale že bych kvůli tomu psal do novin a žádal jejich omluvu a potrestnání? To je více než směšné.
    Ale shrnu to: když jsem byl mladý a nebyl jsem nic, byla to velká honička "nějakou dívku uhnat". Když jsem pak již měl vliv a nějaké možnosti, bývalo by stačilo kývnout (ale byv ženat, nekývl jsem, i když jsem samozřejmě občas i chtěl, protože zas tak slepý nejsem a u mužů se libidinosní spouštěč nachází v mozku těsně vedle centra vidění /zatímco u žen se nechází vedle sluchových synapsí/). Čím vyšší jsem měl kdy postavení, tím více ženy harašily. Ale nezlobím se, proč taky, vždy je to tak přírodně nastavené: muži hledají ženu, která je schopná porodit a vychovat jim hodně zdravých dětí, což se pozná podle tvaru jejich těl a množství úsměvů. Ženy hledají muže, schopné uživit je i jejich děti, což se pozná podle jejich společenského postavení a projevů sebedůvěry a suverenity. A protože přírodně jsou důležitější ženy, které rodí a pečují, je přirozené, že v mládí jsou muži sžíráni mnohem větší touhou a vřícím a vybuchujícím libidem, aby se tímto nezasažené ženy mohly s klidem vybírat. Později pak mužům libido rychle slábne, aby od rodin neutíkali, a ženám naopak roste, aby byly ochotné dále rodit. A to všechno dobře fungovalo až do vynálezu antikoncepce a interrupcí.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se za chybu. Sekretářka se nikdy nemůže naklánět podprsenku nemaje, ale často se naklání podprsenku nemajíc.
      Sypu si popel na hlavu.
      Milan

      Vymazat
    2. Milane,
      já přechodníky neumím, takže bych Vám určitě chybu nevytkla. Sice mi to vadí, že to neumím, ale už se to asi nenaučím.

      Příroda to má chytře zařízené a genderoví pracovníci a pracovnice na tom nic nezmění.
      Ale to je zajímavé, ten vztah vyššího postavení a harašení. Vím o sekretářce, která podala výpověď s odůvodněním, že si k ní její (pohledný a zajištěný) nadřízený "nenašel vztah":-)

      Vymazat
  3. Musím říct, že mám ke kampani meetoo ambivalentní vztah. Na jednu stranu mi vadí hysterie a nesmyslná obvinění, jichž lavinu vyvolala, na druhou stranu si říkám, že pokud přispěje k tomu, že některé věci přestanou být normální, bude to fajn.

    Připadá mi "zábavný" příspěvek Milana. Jak se chválí za harašení v mladším věku a současně přiznává, že mu bylo nepříjemné, když to v pozdějším věku přišlo v opačném gardu a on se stal kořistí.

    Problém je v tom, že ženy jsou "loveny" spíše v mládí a muži spíše později. A ze své zkušenosti vím, že v mládí a bez zkušeností mi dlouho trvalo poznat, co je v legraci a proti čemu se už bránit a případně jak.

    Protože prostě člověk (žena) je vychován spíše jako slušný a ohleduplný. Takže když člověka začne někdo (starší, s vyšším statusem apod.) pod stolem při jednání ochytávat, nebo když se na člověka začne sápat soused, který přišel jen opravit kohoutek, ale ve skutečnosti se na to dost posilnil a už nemá zábrany, je opravdu těžké rychle vyhodnotit, zda vůbec a co je vhodné udělat, kde je míra obrany, aby vztahy nějak zůstaly zachovány. Totéž s různými úchyláky v parcích, v mhd, pokřikováním z výkopů, lešení.. Nebyla jsem nijak připravená na to, že se to dít může, a už vůbec jsem nevěděla, co s tím... i proto, že jsem vlastně v té době nevěděla, že je to vlastně problém a že není jen můj. Až zpětně vidím, že byl, protože šrámy na duši to prostě nechá a pamatuju si ty incidenty už napořád.

    Můj manžel - duše čistá - vůbec netušil, že takové věci se dějí. Takže až když se v souvislosti s touhle kampaní divil, jak by mohlo být toho obtěžování tak moc, se poprvé zeptal, jestli mám nějaké takové zkušenosti. Po patnácti letech společného života :)

    Teď už v pohodě. Přibývající věk některé problémy řeší sám.

    h.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. H,
      máte pravdu, že kampaň může přispět k určité kultivaci chování. Ale nevím, negativa možná převažují?

      Jinak spíše než mladší-starší a muži-ženy vnímám ten rozdíl v situaci, kdy jde o nějaké namlouvání, vzájemné oťukávání, od vztahu nadřízený-podřízený, tj. když tam vstupuje prvek moci, který buď může být seshora zneužit nebo zespodu využit.

      Vymazat