pátek 10. listopadu 2017

Špinavé prádlo

Mám velkou chuť překročit jedno pravidlo, které mi vštípila moje maminka.

Maminka mi totiž říkala, že "co se doma upeče, to se doma sní". Bylo to v 80. letech, kdy museli rodiče dbát na to, zda děti nevhodně neprezentují názory, které slyší doma, ale týkalo se to i komunikace ohledně rodinných záležitostí. Děti mají přirozenou tendenci žvatlat venku o všem, co se doma šustne, a někdy nevědomky prozradí ve škole nebo jinde mimo domov něco, co by si dospělí nepřáli. Nikoliv snad proto, že jde o něco zakázaného, ale proto, že některé věci mají zůstat za dveřmi.
Takže jsem si do života odnesla určitou zdrženlivost, pokud se týká sdělování toho, co se děje v rodině. Projevuje se to i zde na blogu.

A teď mám hroznou chuť se na toto pravidlo vykašlat a proprat tady, co mne trápí. Odstup zdejších diskutujících by mi jistě pomohl, možná by přišla i nějaká rada, nebo alespoň postřeh, který nasvítí situaci z jiného úhlu, který ukáže jiné směry, jiné cesty, jiná řešení.
Ale některé věci řešení asi nemají, respektive nemají taková řešení, která nebolí.

Tady musím poznamenat, že se nejedná o nic v mé nejužší rodině, myšleno já, manžel, děti, a také nic, co by se týkalo mých rodičů nebo sester, nejde o žádné vážné problémy, ani zdravotní, ani profesní, ani ekonomické, žádná tragédie se díky Bohu nestala. Jde čistě jen o vztahovou, komunikační záležitost.

Vyskytly se nepříjemné problémy, kterým musím čelit a nedokážu to. Neumím to, nejde mi to, nenacházím cestu. Část této bezradnosti lze jistě přičíst na vrub mým vlastním osobnostním nedostatkům, ale nikoliv vše. Z rodiny, z níž jsem vyšla, nejsem jednoduše připravena na řešení některých situací, prostě proto, že nikomu nepřišlo vůbec na mysl, že by takové situace mohly nastat.
A ony nastaly a já se s nimi budu možná potýkat průběžně celá léta, s větší či menší intenzitou.

Jak ráda bych se zde svěřila a požádala o radu.
Ale nejde to.