neděle 31. prosince 2017

25 let po rozchodu

S příchodem nového roku si připomínáme výročí 25 let od vzniku samostatné České republiky. Což je ovšem také výročí rozpadu ČSFR.

V době rozdělení Československa mi bylo čtrnáct let. Pocit, že to není správně, si od té doby nesu v sobě pořád.
Samozřejmě, racionálně v zásadě chápu, že šlo o nutný krok, protože Slováci s námi ve společném státě zůstat nechtěli, že chtěli zkusit, jaké to je vládnout si sami z Bratislavy, namísto toho, aby se řídili tím, co se upeklo v Praze. Jenomže i když je něco zdánlivě "nutné", rozumné, vyplyne to ze situace, a vlastně se tím nic strašného nestane, to ještě neznamená, že to nikdo nemůže pociťovat jako něco nežádoucího či nesprávného, nebo dokonce jako křivdu.

To je i můj případ.
Narodila jsem se ve společném československém státě a rozdělení republiky jsem nesla velmi nelibě, navzdory tomu, že ke Slovensku jsem neměla žádné zvláštní vazby, nejezdila jsem tam a neměla jsem zdánlivě důvod rozpadu země litovat. Jenomže asi jsem tím přece jenom něco ztratila, minimálně slovenštinu ve veřejném prostoru, jako přirozenou součást například televizního a rozhlasového vysílání, kulturních vystoupení a politických projevů, a také pět milionů spoluobčanů. Nepřipadá mi to zrovna málo.

Docela mne zaujaly nedávno zveřejněné údaje, z nichž vyplývalo, jak silná by nyní byla naše ekonomika, kdybychom zůstali ve společném státě. Mimochodem bychom byli velmi vysoko na světovém žebříčku výrobců automobilů, a v rámci Evropy bychom se výkonem našeho hospodářství vůbec neztráceli. Ale to je vedlejší, nejde jenom o peníze a ekonomická čísla. Dělat něco společně, doopravdy společně má velkou hodnotu. Součet deseti a pěti není v tomto případě patnáct, je to patnáct a ještě něco podstatného navíc.
Velmi se to liší od trapné imitace vzájemnosti, kterou nyní předvádí Evropská unie a která je jen zástěrkou pro německý diktát (co se nepodařilo tanky, vyřeší peníze) a francouzské ambice.
A dost možná právě proto, že jsem žila ve společném státě, vnímám model společenství, který nám předkládá Brusel, jen jako ubohou náhražku skutečného soužití národů. Včetně toho, že takové soužití není bez problémů, což ovšem rozumné národy a dospělí lidé chápou, nečekají, že to bude idylka, a jsou připraveni na kompromisy.

Ať tak či tak, před pětadvaceti lety se žádný kompromis nenalezl, možná proto, že k tomu nebyla dostatečná vůle, možná proto, že se nalézt nemohl. To už dnes těžko někdo rozsoudí.
Pokud jde o mne, z Evropské unie bych vystoupila hned zítra, ale do společného státu se Slováky bych se vrátila ještě dnes večer.
Já vím, že by nechtěli. Já vím, že by s tím bylo mnoho problémů, hádek, nedorozumění a politických tahanic. Ale stejně si nemyslím, že samotným je nám lépe.


Přeji všem čtenářům pěkný silvestrovský večer a šťastný nový rok.


13 komentářů:

  1. Hluboce s Vámi souhlasím.
    Je zvláštní, že i v tak mladém věku jste to takto cítila. Mně bylo tehdy už pětatřicet a byl jsem z toho doslova zoufalý. Mým přáním bylo tehdy spojení západních Slovanů - tedy Československa a Polska v jeden federativní útvar, jehož federovanými subjetky by byly Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko, Malopolsko, Halič, Velkopolsko, Pomořany a Prusko/Mazovsko. Vznikl by tím velký stát (50 mil. obyvatel) s rovnými hranicemi a přístupem k moři, s velkou průmyslovou i zemědělskou tradicí, zvlášť zdatnými obchodníky a velmi značnou po celém světě rozptýlenou pátou kolonou. A místo toho přišlo rozdělení Československa.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      tak to by byl odvážný projekt:-)
      Mě by stačila ta dosavadní federace.
      Teď jsem ráda alespoň za Visegrád, i když to samozřejmě není to samé, ale jsem ráda, že ČR, SR a Polsko mají nějakou užší formu spolupráce. Je to mimochodem jeden z mála případů, kdy se V.Klaus mýlil, protože v tuto spolupráci nevěřil. A vida, v EU jako když ji najdeme:-)

      Vymazat
  2. Prajem krasny novy rok 2018!
    Ja som rada, ze sme samostatny stat.
    Vtipne mi pride, ze my sme o cestinu vo verejnom priestore neprisli. A ubohy mi pride Maros Kramar v nejakom programe na CT1, ktory moderuje po cesky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Vám také přeji šťastný nový rok.
      Komentátory píšící slovensky zde vidím velmi ráda.

      Chápu, že Slováci to cítí jinak.
      A ano, je to paradox, slovenské děti pořád česky rozumí a české pořady se u vás běžně dávají. Pamatuji si, že když jsme byli v létě na jižní Moravě, dívali jsme se tam na Jamese Bonda na slovenském kanále, ovšem s českým dabingem.
      Netuším, proč to tak je, proč to dopadlo takto asymetricky.
      Když byla nějaká ta česko-slovenská superstar nebo co to bylo, dívala jsem se na to jenom proto, že to zase bylo dvojjazyčně jako kdysi.

      Vymazat
    2. Slováci to cítí jinak a přesně to vyjádřil Mečiar: vytvořili jsme dva nové státy.
      Naproti tomu Klaus řekl: rozdělili jsme republiku.
      A běžní nepolitičtí Češi to vnímají takto: Slováci se odtrhli (jako se předtím odtrhli /ne zcela dobrovolně/ Rusíni).
      Čili pro Slováky jde o novou státní samostatnost, pro Čechy jde o zmenšení dosavadního státu. (S tím také souvisí zachování původní vlajky, proti čemuž slovenská politická representace dosti dlouho po rozdělení hlasitě protestovala.)
      Milan

      Vymazat
  3. Pokud si vzpomínám, tak před 25 lety většina Čechů byla pro zachování společného státu a většina Slováků pro rozdělení. Takže v případě referenda bychom se asi nedělili a Slováci by byli tím pádem konstantně naštvaní. Nekonfliktní vznik dvou států bylo patrně optimální řešení, byť je mi to dodnes líto. Na objektivní posouzení je podle mého ještě stále brzo.
    Nyní s odstupem 100 let kupříkladu vidíme, že i naše samostatnost v roce 1918 byla geopolitická pitomost, za kterou jsme dost zaplatili. Ale tehdy se to jevilo jako výborné řešení a ještě dnes to nedokážeme posuzovat úplně bez emocí.
    Může být, že třeba Slováci budou mít v budoucnu problémy s maďarskou menšinou a pak si na společný stát ještě vzpomenou. Nebo taky ne.
    Maroše Kramára nemusím, ale jeho národnost v tom nehraje žádnou roli.
    Voloďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V pondělí jsem sledoval Slovenskou televisi, a to odbornou diskusi o zániku ČSFR. Historici a sociologové tam svorně tvrdili, že pro oddělení Slovenska by nehlasovalo více než 29 % Slováků a právě proto bylo referendum znemožněno.
      A naše samostatnost v roce 1918 byla naší národní záchranou. Patrně neznáte dobře dějiny Rakouska před začátkem světové války.
      Milan

      Vymazat
    2. Inu možné to je, ale těch 71 % zastánců společného státu nebylo na Slovensku bohužel vůbec slyšet. A někteří z nich ke všemu určitě volili Mečiara, tak se nemohli následně příliš divit. Měl jsem tehdy obchodní partnery v Trenčíně, Bratislavě, Kežmaroku a v Košicích. Všichni horovali pro samostatné Slovensko, marně jsem je přemlouval.
      Dějiny Rakouska před rokem 1914 znám v běžném rozsahu, jako národ jsme ohroženi určitě nebyli. Slováci na tom byli ovšem hůř. Kdyby se monarchie nerozpadla, mohli jsme si nadále v klidu úpět a třeba bychom se vyhnuli protektorátu a socialismu. Nebo samozřejmě také ne, podobné predikce jsou vždy velmi ošidné.
      Voloďa

      Vymazat
    3. K tomu případnému referendu

      Voloďo,
      beru to tak tak, že kdyby Slováci hlasovali pro samostatnost a Češi pro federaci, tak to stejně znamená konec federace, protože ani jeden stát nelze nutit ve federaci setrvávat - tedy podle mne, nejsem odborník na mezinárodní právo.
      V podstatě by podle mne to referendum klidně stačilo na Slovensku, protože v ČR by bylo zbytečné. To je taky trochu paradoxní, my jsme na tom byli hospodářsky mnohem lépe.
      Ale stejně by mne zajímalo, co vlastně Slováci ve skutečnosti chtěli.

      Ad vznik ČSR 1918
      Nejsem takový znalec historie, abych se k tomu mohla vyjádřit. A stejně je to takové hraní si na "co by, kdyby", které nemá přílišný bvýznam.
      Nicméně, některé chybky se staly, třeba koncepce národa československého, která se tehdy razila, jestli tomu dobře rozumím, nebyla správná, atd.
      Má to dopady i do církevních dějin, vznik národní husitské církve, třeba, to je také významná okolnost a to s tím přece souvisí?
      Ale s Rakušany zůstat v jednom státě, to by bylo zvláštní, tedy tak mi to z nynější perspektivy připadá.

      Vymazat
  4. Naše samostatnost v roce 1918 byla naprostá nutnost. Rakousko-Uhersko byl postupně se rozkládající a stále méně funkční stát, který byl nejméně od roku 1871 satelitním státem Německa. Pokud by Ústřední mocnosti vyhrály první světovou válku, Češi by dopadli velmi bídně a Slováci by přestali jako národ pravděpodobně úplně existovat. Austroslavismus měl velký smysl před rokem 1867, potom již nikoli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ondro,
      Váš komentář spadl z nejasných důvodů do spamu, už jsem to ale napravila. Občas se to stane, nevím proč.

      No a jak by to bylo, kdyby Ústřední mocnosti válku nevyhrály, ale Rakousko by se nerozpadlo? Byl ten rozpad nutný důsledek prohry ve válce?
      Není to tak, že nám se to nyní jeví z odstupu jako naprostá nutnost, ale ve skutečnosti to tak samozřejmé vůbec nebylo? Pokud vím, byla idea samostatného státu prosazena soustředěným lobbyingem vlivných politiků v zahraničí, ne?
      A kdyby se to nepodařilo, tak co?
      Já nevím, jen se ptám...

      Vymazat
    2. Kdyby k válce vůbec nedošlo, byly by Čechy i Morava "okousány" a jako české by zbylo velmi malé území, v němž by se s Čechy nakládalo podobně jako se Slovinci v Korutanech (ti ovšem ale mají slovansky hovořícího souseda, což my bychom neměli).
      Jen malé a velmi schematické nahlédnutí do předválečné situace Čechů v Čechách:
      https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_zemsk%C3%BD_sn%C4%9Bm#Ustaven%C3%AD_volen%C3%A9ho_zemsk%C3%A9ho_sn%C4%9Bmu_roku_1861
      Na Moravě i ve Slezsku pak Češi vůbec neměli šanci se na zemských sněmech prosadit.
      Milan

      Vymazat
  5. Taková možnost mohla nastat pouze při separátním míru (pokus byl, jak dopadl víme), nadto jen v první fázi války, pak už se události zastavit nedaly. Pak by nejspíše došlo k rozdělení nejméně Předlitavska na národní autonomní celky. (Což by mimochodem znamenalo zánik Čech, Moravy a Slezska a Slovensko by buďto stále nebylo vytvořeno, nebo by vzniklo jako útvar o mnoho menší, než je dnes - třeba Bratislava by na 100% nebyla jeho součástí.) Napětí by se ještě více vyostřilo a zánik by se jen odložil a byl by o dost drsnější. V tomto uspořádání by nebyl nikdo spokojen (kam by patřilo německojazyčné Brno s českojazyčným okolím, co Jihlava, Olomouc?), dokonce ani velká část šlechty (korunní země by přestaly existovat) a Němci i Maďaři (přišli by nejméně zčásti o své dominantní postavení v Rakousku resp. Uhersku).

    OdpovědětVymazat