sobota 23. prosince 2017

Čas na rozdávání

Chodí za mnou do kanceláře senior ve velmi těžké životní situaci. Nemůžu mu v podstatě nijak pomoci.

S jeho velkými problémy a osamělostí jde ruku v ruce i sociální nouze, která je způsobena souhrou nemilých okolností. Nyní je situace taková, že kromě spousty starostí nemá dost prostředků, protože k penězům, které mu patří, se nemůže dostat. Nemyslím, že si za to může sám, i když úplně posoudit to nedokážu, ostatně na tom nezáleží. Horší je, že se mi stále nedaří najít řešení. Porady jsou proto velice bezútěšné.
"A tak tam mám, paní doktorko, nezaplacené účty a čekám, kdy mi odpojí třeba vodu. A jídlo? Jen kafe a chleba s hořčicí."
Doporučila jsem mu návštěvu sociálního odboru a žádost o dávky, ale na ty mu zřejmě nevzniká nárok. Při poslední konzultaci jsem se zmínila i o místní farní charitě, ale viděla jsem, že to nebude fungovat. Tohle je člověk, který asi celý život pracoval, žil standardně, měl byt a auto, a to není tak jednoduché, začít v osmdesáti letech žádat o dobročinnost. Žebrat.

Na poslední poradu přišel jen pár dnů před Vánocemi a když mi přál pěkné svátky a bohatého Ježíška, jak se to dělává, málem mi zaskočilo v krku.
Přemýšlela jsem, jak mu pomoci. Nějaké drobné právní služby, které beztak nemají valného efektu, mu mohu bez problémů poskytnout zdarma a také to dělám. Ale to je tak vše. Vztah advokáta a klienta není takový, že bych mohla ze šuplíku vytáhnout peníze a dát mu je, to prostě nejde.
Tak co s tím?

Na vánočním školním koncertě, což je každoroční akce s více či méně příšernou organizací, jsem potkala svou kamarádku manažerku. To je ten pravý člověk, který mi to pomůže vyřešit.
"Potřebovala bych těsně před svátky s tebou tak na hodinku něco zařídit. Jestli budeš mít čas?"
Taková žádost na velmi zaměstnanou matku tří dětí je v zásadě nebetyčná drzost.
"Hodinku času? Jasně. Času mám teď na rozdávání," smála se. "Na Vánoce u nás bude moje matka i tchyně a pětadvacátého tam budu mít asi čtrnáct lidí. Co potřebuješ?"
"Něco obstarat a někam odvézt. Tak v sobotu před Štědrým dnem."
"Jistě, budu doma. A v kolik?"
"Radši až po setmění. Aby nás u toho nikdo moc neviděl. A pojedeme tvým autem."
Viděla jsem pobavený pohled jejího manžela.
"Je to legální!", ujistila jsem ho vesele.

A tak jsme dnes po setmění vyrazily do supermarketu. Poskládaly jsme slušný nákup; jak jsem čekala, kamarádka je v tomto mnohem praktičtější než já. Na náš úkol se naprosto soustředila, předem rozmyslela, co by se hodilo, lépe odhadovala, co je potřebné a co ne, a hlídala také, abychom pořídily kvalitní věci za dobré ceny. Potom jsme jely na sídliště a v jednosměrkách přeplněných parkujícími auty našly vchod, jehož adresu jsem měla poznamenanou na lístečku.
Dál už šla jenom ona.
Trvalo nám to celé právě jednu hodinu. A hodina času v předvečer Vánoc, je to moc nebo málo?


Přeji krásné Vánoce všem čtenářům.