pondělí 11. prosince 2017

Mediace: když se soudu nechce soudit

Už i k nám na venkov dorazil hit současného civilního procesu: mediace.

Načerpali jsme teoretické poznatky o tom, že mediace je v zahraničí velmi osvědčenou metodou, která často vede k usmíření účastníků mimosoudní cestou, šetří náklady, čas a nervy, je zkrátka po všech stránkách skvělá. Tak tedy, vzhůru k světlým procesním zítřkům.

Konfrontováni s realitou praxe, zjistili jsme jediné: mediace je skvělý prostředek podporující lenost soudců. Představme si klasickou situaci: dva totálně rozhádané účastníky, kteří se nemohou shodnout třeba o nějakém finančním plnění nebo vypořádání spoluvlastnictví. Sporné strany na sebe vzájemně dští síru, kterou se snaží právní zástupci přiměřeně přefiltrovat. Soudní jednání se blíží, advokátům se tam moc nechce, ale musí, protože je to jejich práce, tak si nachystají spisy, argumentaci, judikaturu i zákony, sejdou se u soudu... a? Soudkyni se totiž také nechce soudit. Pravda, je od toho placená, jenomže vám by se chtělo zrovna dneska poslouchat ty nekonečné litanie obou stran, když jste to samé v bledě modrém slyšeli už včera a pozítří to uslyšíte zase? Nechtělo, že?
A tak se soud pokusí vést strany ke smíru. Účastníci dají najevo, že se smířit nechtějí, a čekají, že soud začne soudit. Soud má ale po ruce skvělé řešení: pošle je k mediátorovi.

A je zase klid. Protože než se vybere termín, všichni se sejdou u mediátora, tam si řeknou, že se tedy opravdu nedohodnou, napíší soudu, že mediace byla neúspěšná a nechť soud laskavě nařídí jednání... to je moře času a během toho času má soud od těch lidí pokoj.

Mediace tak, jak se zabydluje u nás na okrese, jeví se být skutečně především taktikou zdržovací a odkládací. Netvrdím, že to někdy nemůže k něčemu vést, ale mám bohužel dojem, že ve většině případů půjde o postup zcela zbytečný, jehož jediným výsledkem bude o několik měsíců delší čekání na rozsudek.
Vzhledem k tomu, že soud je institucí zřízenou právě k rozhodování sporů, přemítám občas, zda není povinnost stran dostavit se k mediátorovi, přes jejich výslovný nesouhlas s tímto postupem, něčím velmi podobným odepření spravedlnosti.
Ale to jistě ne. Vždyť co se vleče, neuteče. A pro českou spravedlnost to platí dvojnásob.


6 komentářů:

  1. Jednu dobu byla povinná návštěva předmanželské poradny, než soud přikročil k rozvodovému řízení. Nemyslím, že to bylo špatné.
    Výhodou odkladů v jiných občanskoprávních věcech je naděje, že někdo umře dřív, než dojde k vynášení rozsudku. To také není špatné.
    Ve středověkém právu (u nás) byla velmi dlouhá lhůta od půhonu k soudu - to také nabízelo šanci na vyhasnutí vášní a ukončení sporu.
    V anglosaském právu je institut smírčího soudce, což byl původně také jen "mediátor".
    Dělat mediátora nemusí být špatné. A někteří lidé skutečně mají od Boha dar usmiřovat lidi. Vystudovat se to samozřejmě nedá - buď to člověk má v sobě, nebo nic.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      já to nechci a priori zpochybňovat. Jenom se mi to zkrátka po převedení do praxe nezdá naplňovat své cíle. Ne všechny modely, které fungují v jednom systému, lze jen tak přenést do jiného.

      Ale třeba ta povinná předmanželská poradna smysl mít může. I když si dovedu představit, že velké procento lidí tam prostě dorazí s tím, že se stejně o ničem bavit nechtějí, protože jsou rozhodnuti.

      Vymazat
  2. Asi je to obecný charakter obecně veřejné správy - všechno natahovat a komplikovat - tak proč by to nešlo i u soudu? Když lze spor řešit 5 let, tak proč ne sedm? Koneckonců, o lidi nakonec nejde a ti, co z toho mají prospěch, ho budou mít i nadále...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak píšu, co se vleče, neuteče.
      Ale pro ty lidi je to tedy hodně zatěžující, ve velké části případů, pokud můžu pozorovat. Soudní spor spousta lidí prožívá jako stres, nervují se z toho, třeba starší lidi z toho nespí a tak ... a pak na ně soud vyrukuje s nějakou mediací.

      Vymazat
  3. Myslím, že mediace může mít smysl. Když se nebere formálně, když se vezme jako něco, co strany sporu dovede k nějakému rozuzlení dříve a snáz.

    V praxi mi často připadalo, že tím, že se komunikace znesvářených stran často zúží na formalizovanou komunikaci právních zástupců, mizí možnost přímé konfrontace představ stran o řešení a taky o reálných "ziscích" z případného sporu.

    Mediátor by měl podle mého názoru dělat to, co soudy moc nedělají, totiž nastínit, jaké reálné vyhlídky ta která strana má, plus nastínit, jak dlouho bude trvat, než se soudní řízení s odvoláními, dovoláními, znaleckými posudky apod. něčeho dobere.

    To je totiž věc, která ovlivňuje, co člověk je nakonec jako řešení ochoten přijmout. Někdy méně hned je totiž často víc než všechno za deset let. A k tomu je většinou potřeba, aby ty strany seděly u stolu obě. Pokud sedí jen každá se svým advokátem, vidí často jen půlku "pravdy".

    A k tomuhle by mohl být mediátor.

    h.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za názor.
      Soudy by to právě měly dělat. Vždyť soud se má snažit vést účastníky ke smíru. Někteří soudci to umí, psala jsem o tom třeba zde:
      http://panirtenka.blogspot.cz/2014/06/kavovy-smir.html

      Já sama nelibě nesu, když na tuhle svou roli soudce rezignuje.

      Jinak já přímému kontaktu stran mezi sebou rozhodně nebráním, i když jsou případy, kdy to není vhodné nebo možné (např. žena, která utekla z domu před násilníkem, s ním těžko bude dojednávat vypořádání majetku).

      Vymazat