sobota 24. února 2018

Ester: druhé strany medailí

Ester Ledecká získala dvě zlaté olympijské medaile. Dosáhla skvělého sportovního úspěchu, který jí moc přeji. A přemýšlím o jeho širších souvislostech.

Je velmi sympatické, že Ester není svou sportovní činností přisátá na státní rozpočet. V jejím případě se jistě nedočkáme - pro některé jiné sportovce tak typického - naříkání na svaz, na to, že podpora ze strany státu je nedostatečná, nebo že jim "všichni házejí klacky pod nohy".
Naopak, otec Ester Ledecké, úspěšný hudebník Janek Ledecký, bez obalu sdělil médiím, že dceřinu sportovní kariéru financovala rodina ze svého. I v jiných ohledech to vyznívá tak, že Ledečtí "nejedou v systému", protože děti učili převážně doma a od státu toho zřejmě obecně příliš nechtěli a nechtějí.

To, co já oceňuji, může naopak někdo kritizovat. Vždyť bez milionů svého otce by Ester - jak sám Janek Ledecký přiznává - skvělou kariéru těžko rozjela. Takže jde o úspěch jen pro bohaté? Ano i ne. My jednak nevíme, čeho by tato mladá dívka dosáhla za jiné konstelace, a kromě toho, stát na olympiádě na stupních vítězů jistě není něco, co by člověk k životu nezbytně potřeboval. Není tedy nemravné, když si to financuje sám. Druhou stranou mince je, že takový úspěch asi není dostupný každému. Ničemu to ale nevadí. Žít se dá krásně i bez medailí ve vitríně.

V dané souvislosti je úsměvné, jak si čeští fanoušci úspěch Ester Ledecké přivlastňují. Ester nám udělala radost, děkujeme, Ester!
Já sama si od podobných projevů udržuji odstup. Opět jde o dvě strany téže mince: tak, jako je řádění fotbalových chuligánů příležitostí k vybití nahromaděné agrese, pokládám podobné oslavy za náhražku chybějících kladných emocí. Ano, potřebujeme se radovat, potřebujeme cítit hrdost. Je smutné, pokud musíme tyto potřeby projektovat do cizí dívky, která dosáhla úspěchu a náhodou je s námi stejné národnosti.
Mám dojem (připouštím, že možná nesprávný), že Ester Ledecká je už částečně světoobčankou a také vzhledem k průběhu a modelu financování její kariéry nevidím nejmenší důvod, proč bych se měla z jejích úspěchů radovat ve jménu národní hrdosti. Raduji se, protože vypadá skromně, nezpovykaně a normálně a splnila si svůj sen. Medaile jí moc přeji. Ale co je tak úchvatného na tom, že nějaký Čech sjede z kopce rychleji než ostatní? Některé emoce jsou mi, zdá se, zapovězeny. Ale ani to ničemu nevadí.

Ze závratných zlatých úspěchů té sympatické mladé dámy ale pociťuji i lehké mrazení. Snad, říkám si pro sebe, snad to pro ni dobře dopadne. Je krásné dosáhnout ve 22 letech vrcholu. Ale je zároveň děsivé dosáhnout ve 22 letech vrcholu. Cesta, po které Ester vystoupala, pokračuje dále. Snad jí bude procházet s jistotou a se štěstím. Bude to hodně těžké; na příkladu některých jiných sportovců vidíme, jak moc těžké to bývá. I to je druhá strana úspěchu.
Kéž ji přízeň a milost, jichž se jí dostalo, neopustí.


9 komentářů:

  1. Milá Chris,
    mojí učitelkou na ZŠ byla babička této slečny, která se jmenuje jako moje maminka...říkám si, že ona to zvládne, má tu správnou oporu.
    hezký zbytek neděle
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito,
      snad to zvládne, oporu v rodině jistě má.
      To jen já jsem předem už opatrná v úvahách, když vidím, jak dopadli jiní sportovci. Nebo jiné sportovkyně.

      Vymazat
  2. Bene, bene. Vždy jsem říkal, že umíš hezky formulovat dobré myšlenky.
    Je to úplně jiné, než psát soudy o politice, kdy nikdy nevíme o problému vše a vždy je to nakonec jinak a pak si připadáme jako naivní troubové.
    Silné mrazy a spořiví sousedi /krmím jenom já/, silně prořídly počty pěvců. Je to smutné

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buteo,
      o sportu nevím naopak vůbec nic! A jak pěkně se mi o tom píše:-)

      Snad ptáčkové ty mrazy přežijí... Já nekrmím, protože tady není sníh, tak si myslím, že to se nekrmí, že si mohou ptáci něco najít? Ale nevím, jestli to tak je, jestli se nemá krmit i tak.

      Vymazat
  3. Závodní sport mne nezajímá. Ovšem slečna Ledecká mne zaujala tím, jak se na ni naštvali novináři, když jim odmítla nechat se využívat. A tak jsem jí začal fandit. To, že se vypracovala nezávisle na státu, to objasňuje. Přeji jí všechno dobré, i aby ustála to, že poměrně brzy bude odcházet se své současné sportovní slávy, protože to s lidskou tělesnou soustavou prostě nelze jinak.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      slečna Ledecká zaujala i nesportovní nefanoušky.
      Bylo úsměvné, že jsem hned po jejím triumfu slyšela rozumbrady odborníky, že musí zlepšit komunikaci, změnit tým, resp. nejlépe vyměnit manažera, který se o to v jejím týmu stará, protože dosavadní komunikace s fanoušky byla špatná:-) Zábavné, jak se hned vyrojí lidé, kteří vědí nejlépe, jak to má dělat.

      Vymazat
    2. Dobře to, jako obvykle, vystihl pan Havránek:
      https://josefhavranek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=650555
      Milan

      Vymazat
  4. Budu zase advocatus diaboli.

    "Potřebujeme cítit národní hrdost. Je smutné, pokud MUSÍME PROJEKTOVAT..."

    Kdo předpokládá, že MUSÍME?

    To je značně manipulační věta. Předpokládá mezi řádky, že všichni jsou neúspěšní chudáci, kteří ze zoufalství už - aby si nehodili provaz ze svého neúspěchu - tak alespoň na základě Freudovské ochrany ega mechanismem projekce se ztotožní s úspěchem Ester Ledecké. Je to sice smutné, ale co mu zbývalo!

    Že totiž ten, kdo něco dokázal, tak nefandí Ester Ledecké, protože NEMUSÍ - a tudíž Ester Ledecké nefandí.

    Sám úspěch Ester Ledecké nijak neprožívám. Ale zároveň jsem rád, že Čech/Češka něco dokáží. A jsem na to svým způsobem hrdý.

    Dále už raději zasahovat nebudu.

    Miloslav Ponkrác

    OdpovědětVymazat
  5. Tak já budu nejen advocatem diaboli, já budu prostě advokátem bez dalšího - určitě je, byl a bude silný důvod (a ne jeden), proč se zastávat v souvislosti se sportovním úspěchem (třeba Ester Ledecké) a proč uvažovat o pojmech jako češství, národ, stát nebo vlast. A domnívám se, že takový důvod (či důvody) má drtivá většina těch, co zde diskutují. A dovolím si opovážlivě tvrdit – že pokud nemají, tak by měli mít.

    Je důvod, proč být hrdý na to, že jsem občanem ČR, i v souvislosti s nějakým sportovním úspěchem. Východiskem je to, zda lze považovat sportovní úspěch jednotlivce za něco, na co ten sám jednotlivec může být hrdý. Domnívám se, že ano (byť můžeme uvažovat o tom, že provozování vrcholového sportu je nemravným způsobem života parasitujícím na úkor zdrojů, které nám byly – celému lidstvu a všem generacím, budoucím i současným – svěřeny). Pak totiž lze dále být hrdý na společnost, která takovému jednotlivci umožnila realizaci a rozvoj. A to česká společnost umožnila jednoznačně rozhodující měrou. Pro dobu nedávnou to vynikne v komparaci podmínek české slečny Ester s nějakou např. čečenskou slečnou Ester. Pokud by bylo namítnuto, že se o její rozvoj postarala rodina, nezávisle na českém státu, tak pak jděme hlouběji do minulosti – nebyla to právě česká společnost, která umožnila rodině (Jankovi Ledeckému) vyniknout a shromáždit zdroje, které pak využil pro realizaci a sportovní kariéru dcery, třeba už světoobčanky? A co širší rodina, nevyužívá náhodou české silnice, českou bezpečnost, české zdravotnictví, předvídatelnost života v české společnosti? A nepřispíváme na toto vše náhodou všichni, každý různým dílem (někdo tím, že na to přispívá daněmi, jiný tím, že se tomu podřizuje nebo v tomto vychovává a socializuje své děti, jiný alespoň tím, že proti tomuto společenskému řádu aktivně nevystupuje a neboří jej).

    Jsem hrdý na úspěch Češky, dítěte z české společnosti, které se nemusí v dětství učit zacházet se samopalem, či jak nedostat úplavici nebo tyfus, protože jsem hrdý na tuto českou společnost, která tomuto takový způsob života umožňuje, či alespoň nepřekazí. Jsem hrdý i na to, že žiji v takové společnosti, kde otec dívky mohl vydělat nějaké peníze, aby je pak mohl svobodně využít. To podle mě není samozřejmost a debaty o sportovních svazech mi v tomto kontextu připadají malicherné.

    V uvedeném popisu je obsažena řada hodnot, které nejsou samozřejmé a které si musí každá generace osvojovat znovu a znovu (protože pokud si tu např. horkokrevně z plezíru vyvoláme občanskou válku, nic z výše uvedeného samozřejmým nebude).

    Můžeme se bavit o tom, nakolik současný český stát spíše potenciál lidí a jednotlivců brzdí či jim maří jejich život. Bude se to odehrávat jednak ve formě jakési míry takových zásahů u každého jednotlivce a jednak asi ve formě naprosto zmařených životů některých lidí. Určitě k tomu dochází, v míře obrovské a dokud k tomu bude docházet, nelze být spokojen. Ale většinový stav podle mě nemůže být tak špatný, ve srovnání se světem okolo. Co asi pravděpodobně ještě neumíme, je si tuto společnost ubránit, či mít k obraně alespoň ochotu. Můžeme být rádi, že okolní velmoci zatím neměly potřebu u nás vyvolat nějaké rozbroje, protože zatím bychom proti něčemu takovému asi byli naprosto bezbranní. Prvním krokem je, aby se zde ustálil nějaký snesitelný řád, druhým pak je umět si tento řád ubránit. Na společenský řád, jehož produktem (možná v druhé generaci) je Ester Ledecká, podle mě lze být hrdý. A tak já hrdý jsem a přemýšlím, co s ním dále.

    SB

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.