neděle 18. března 2018

Kontrasty rodinného života

Ústřední téma mých momentálních myšlenek

V naší rodině jsme konfrontováni s pro mne dosud nepoznanou situací. Můj strýc je v terminálním stadiu té hnusné nemoci, jejíž jméno se mi ani nechce psát, ošetřován doma. Když byl v tomto stavu předán před dvěma týdny z nemocnice do domácího ošetřování, nejprve jsem se domnívala, že už jej neuvidím. Vezla jsem jim každoroční daňové papíry, s tím, že je předám tetě u vrátek. Teta mne ale pozvala dál. Mohla jsem strýčka pozdravit, ale nebyla jsem nachystaná ani na to setkání, ani na delší návštěvu, protože jsem se musela rychle vrátit do města k dětem. Obraz utrpení, který jsem během těch letmých okamžiků zahlédla, mi vehnal slzy do očí. To vše mne mrzelo, a tak jsem se o několik dnů později ohlásila už na regulérní návštěvu. Ta proběhla, vzhledem k okolnostem, velmi dobře, a od té doby jsem ji už dvakrát zopakovala, jedenkrát z toho i s manželem. Nemocného navštívili i moji rodiče a celkově vzato se tam návštěvy střídají jak apoštolové na orloji.
Strýček sice leží a nemůže vstát a je již jen stínem toho statného, upovídaného, veselého pána s jiskřičkami v očích, kterým býval, nicméně návštěvy jej těší. Má radost, což opakovaně zdůrazňuje, často je na něm zřetelně znát dojetí. Rozmlouváme o různých věcech, jak jsme bývali zvyklí. Někdy je to i takové smutně úsměvné.
"Strejdo, tak ahoj, já zase přijedu. A už se neomlouvej, že nevyskočíš z postele a nejdeš mne vyprovodit k brance."
Jeho kamarád ze sousedství, který přišel strýce oholit a pozdravit a s nímž se ve dveřích míjím: "To kdybych věděl, že přijedete, zajdu sem dřív, aby byl na návštěvu fešák."

Zatímco k první návštěvě jsem musela sebrat odvahu, s každou další mé vnitřní obavy polevují. Strýc velice trpí, bolestmi i celou tou situací, ale je útěšné sledovat, a jakou obětavostí a láskou se o něj rodina stará. Jsou to nenápadné, ale velice statečné a obdivuhodné skutky opravdové lásky. Teta se rozhodla svému manželovi, s nímž žila čtyřicet let, splnit jeho přání zemřít doma, mezi blízkými, a toto své předsevzetí navzdory únavě a s vydatnou pomocí svých dětí plní.

Mezi těmito návštěvami žiju v každodenní realitě. A ta se v případě advokáta rodinného práva velmi liší od toho, co nyní vidím u těchto svých příbuzných.
Lidé se k sobě chovají úplně jinak. Jsou třeba relativně mladí, zdraví, mají slušný příjem a pěkné bydlení, krásné zdravé šikovné děti, mohli by společně spokojeně žít - a chovají se k sobě doslova jako psi. Ani k někomu, kdo by vás okradl nebo vám nastavil nohu, abyste upadli, byste se tak nechovali. Ubližují si, nadávají si, dělají si naschvály, osočují se, tahají se o děti, pomlouvají před blízkými i před institucemi, které volají na pomoc pro řešení své neschopnosti milovat, domluvit se, vycházet spolu, zachovávat vůči sobě respekt a slušnost. Je to odporné, odporné, odporné.

Dnes na mši, kam jsem šla sama, bez dětí, jsem se, jako už tolikrát v posledních dnech, zabrala do těchto úvah. Většinou to tak není, ale tentokrát mi začaly téct slzy. Najednou jsem si uvědomila, že nepláču nad nemocným strýcem, nad jeho utrpením, bolestí, nemohoucností, nad tím, že ho naše rodina ztrácí. Pláču spíš nad osudy úplně jiných lidí, kteří jsou sice zdraví, ale bez lásky.

Protože "kde není naděje, zbývá láska".
Ale když už není láska...?


8 komentářů:

  1. Náš Otec Vám to nikdy nezapomene.
    Když rodič libovolného pohlaví vidí vzájemnou lásku mezi svými dětmi, je šťasten. Oč víc je šťasten náš nebeský Otec, který nás miluje všechny a umí milovat mnohem intenzivněji.
    Umřít musíme všichni, abychom se mohli proměnit, jako sám Boží Syn, Ježíš Kristus, ale nikdo by neměl umírat sám a bez lásky.
    Jak je psáno: Cokoli jste udělali pro mého maličkého, pro mne jste udělali!
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      ale já tam opravdu figuruji jen jako pozorovatel a občasný návštěvník, takže nemyslím, že by mi mohlo být přičteno něco nad rámec samozřejmosti.
      Teta mi děkuje, a já vidím, že si vůbec neuvědomuje, že jenom drobně splácím, jak mi oni (nejvíce její syn) pomohli, když jsem to potřebovala já.

      Vymazat
    2. To stačí, paní. Účastenství a trochu pozornosti. Pro toho, kdo je v maléru, je to velice moc. Když aspoň malíčkem pomůžete tomu, kdo má na zádech naložen tunový náklad, získá mnohem větší sílu k tomu, aby pod ním nepadl. Stačí opravdu málo.
      Někdy i jedna věta změní dějiny.
      Milan

      Vymazat
  2. Amen, pravím vám.
    Christabel, tento a další Vaše texty z poslední doby jsou tak úplné, že nemám co dodat, leč souznít.
    Pěkný den vespolek, agnostik vlado.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlado,
      děkuji a také přeji pěkný den.

      Vymazat
  3. Bene, bene. Kdysi jeden rosnička /Zákopčaník /končil hezkým pozdravem a ten se hodí k Tobě " Slunce v duši"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buteo,
      děkuji.

      Dnes jsem změnila téma a šla opět do aktuálního tématu, myslím, že v něm se mnou budeš nesouhlasit, ale snad mi to promineš;-)

      Vymazat