pátek 13. července 2018

První smlouva

Náš nejmladší podepsal dnes svou první smlouvu v životě.

Starší děti jsou na táboře a náš sedmileťák se doma kolosálně nudí. Sice pořád tvrdí, že je to lepší než škola, ale mám podezření, že alespoň přestávky ve škole jsou zábavnější než odpoledne se mnou. Za pomoci babičky, hlídací tety a po večerech tatínka se ho sice snažím zabavit, ale bez valného úspěchu. Ono to také není jako dříve, kdy stačila vycházka na hřiště zakončená zmrzlinou. Nemá tady své obvyklé parťáky, a tak za nejlepší zábavu považuje ťukání do tabletu, na kterém strašně rád hraje hru Minecraft. Ve zbývajícím čase o Minecraftu brebentí, na což nemůžu nijak reagovat, protože nechápu ani v principu, co to vlastně je. Jednoho deštivého odpoledne jsem ho nalákala ke krásnému puzzle, zobrazujícímu středověkou představu mapy světa, ale naneštěstí se ukázalo složité ke skládání i pro dospělého, přičemž dítě se mi uprostřed rozložených dílků nudou(!) rozplakalo. Seznala jsem, že jako prázdninový společník jsem zkrátka úplně k ničemu.

V zoufalství jsem ho jedno odpoledne vyvlekla na zdejší akci Sousedské povídání.
Tady učiním malou odbočku. O svém vztahu k těmto akcím jsem zde už psala a donedávna by mne ani nenapadlo se tam dostavit a organizovaně se veselit. Ovšem nyní, když jsem se pustila do otevřeného boje s radnicí, jsem došla k závěru, že bych se tam měla ukázat, abych dala najevo, že se místních taky-politiků, pro které je akce asi víceméně dobrovolně povinná, nebojím. Účast na veselici tedy budiž zapsána na seznam mých obětí v boji s Projektem.
Nakonec musím objektivně uznat, že to nebylo tak hrozné. Na rozdíl od podobných estrád v Praze, toto se nekoná na ulici, kde by kvůli tomu byla omezena doprava, ale na nějakém plácku, kde to v zásadě nikoho neotravuje a nepřekáží. Jsou tam nějaké stánky, židličky, na stojanech kýčovité fotografie a spousta lidí, protože ve městě se jinak nic neděje. Akci v mých očích ovšem velmi povznesla přítomná kapela, v níž hráli výborní kytaristé, a kde je kytarista, tam si nestěžuji. Příští týden jdu znovu. Jak vidno, odpor k radničním nápadům ze mne dělá příkladně disciplinovanou občanku a možná i lepšího člověka.

Ale zpět k mým pokusům o zabavení našeho mladíka.
Na akci se samozřejmě nudil. Mezi přítomnými dětmi nenašel žádného kamaráda a když jsem v davu zahlédla jeho kmotra s manželkou a s nadějí za nimi vyrazila, ukázalo se, že zrovna toho dne nechali své tři děti, s nimiž se naše hodně kamarádí, u prarodičů a vyrazili sami. A tak vypil náš chlapeček dvě limonády a smutně špital, že by už chtěl jít domů, zatímco já jsem se bavila se známými a nadšeně poslouchala muziku.

Na dnešek jsem naplánovala vycházku do místní knihovny. Starší už tam průkazky mají a mne napadlo, že když už má náš nejmladší po první třídě, je čas přihlásit ho také. Získat průkazku do knihovny je totiž čest: znamená to, že už jste opravdický čtenář. Dostali jsme formulář pro přihlášení čtenáře mladšího 15 let, jehož součástí byla i jednoduchá smlouva o poskytování služeb knihovny, a dole kolonka na podpis rodiče, ale i kolonka na podpis dítěte, jistě pro starší děti. Vyplnila jsem údaje, papír podepsala, ale pak mne napadlo, že by smlouvu mohl podepsat i ten náš pidižvík. Vysvětlila jsem mu, o co jde, podívali jsme se, že to je smlouva, podle které si může půjčovat knížky, ale musí na ně dávat pozor a v pořádku je vracet. Chlapeček pak smlouvu podepsal, i když si chvíli musel rozmýšlet, jak se psacím písmem napíše první písmenko jeho jména; přece jen po první třídě nemá ještě všechny znaky tak zažité.
Měla jsem opravdu radost a smlouvu jsem si v tom nadšení dokonce vyfotila jako nějaká střelená, informačními technologiemi posedlá matka.

Zaplatila jsem symbolický poplatek a pak už dostal náš malý čtenář průkazku a vrhl se mezi regály půjčit si svou první knihu. V knihovně už byl dříve se sourozenci, takže přesně věděl, kam zamířit. Mezi tisíci svazků našel ten, který potřeboval, během třiceti vteřin. Byla to kniha o Minecraftu.


Žádné komentáře:

Okomentovat